Martin Schulz: K volbě nového šéfa ÚSTR

Už jen prostý a stručný přehled některých základních informací o historii volby nového ředitele Ústavu naznačuje, že za a) emoce byly řádně vzedmuty a také, za b) jak významnou úlohu tato instituce hraje ne snad přímo v chodu společnosti a státu, ale v jemném pozadí všeho dění.

Neboť, co si budeme namlouvat, naše společná (vyjma nejmladší ročníky) minulost je natolik popatlaná, že se v ní jen těžko hledá někdo, kdo by patřil mezi těch pověstných „deset poctivých“, kteří by bez uzardění a bez případného „škraloupu“ z minulosti mohli stanout v čele spolku na zkoumání všech možných zvěrstev, kolik nás jich z nedávné minulosti straší.

Krátce z nejnovější historie tohoto vědeckého ústavu: v polovině února letošního roku byl v poměrně nepřehledném řízení vybrán, jaksi zvolen a jaksi jmenován nástupce šéfa-zakladatele Pavla Žáčka, brněnský historik Jiří Pernes. Část samotné Rady, která ředitele vybírala (i nevybírala, jako z té pohádky o Princezně koloběžce), se proti Pernesovi okamžitě postavila, totéž učinila i část odborné i laické veřejnosti.

Neměl to pan Pernes jednoduché, když právě v jeho nedávné minulosti jsou pasáže jako například studium na Večerní univerzitě marx-leninismu, či (prý povinné) oslavné tirády na Únor 1948 v jakési publikaci, jakož i nařčení z plagiátorství. Tyto (a další) podrobnosti z jeho vlastní osobní historie ho o místo šéfa Ústavu připravily, a to v květnu tohoto roku.

Načež bylo vypsáno další řízení, obsahující některé – řekněme – nepravidelnosti, které – řekněme – nahrávaly určitým kandidátům, totiž těm přímo z lůna Ústavu. Komise nakonec vybrala ne-historika a ne-manažera Hermana, jenž je však, jako někdejší mluvčí Biskupské konference zkušeným formulátorem nic neříkajících frází. Alespoň tedy podle jeho úvodních vyjádření v tom smyslu, že ústav by se měl věnovat zkoumání minulosti. Copak tam všichni ti vědci před jeho nástupem okopávali brambory?

Pohlédneme-li jen trochu do minulosti Ústavu, měly by se novému šéfovi hodit nejen odborné znalosti a manažerská dovednost, ale také jeho případná – opisem řečeno – „politická vhodnost“. Pod slovním spojením „politická vhodnost“ si autor těchto řádků dovoluje vstřícně paranoidně představovat, že šéf ústavu by měl mít vhodné politické konexe, které mu budou jaksi (samozřejmě v dobrém) nenápadně naznačovat, zda má zveřejnit neblahé dokumenty týkající se minulosti některé z oblíbených veřejných, politických, kulturních, (atd.) postav.

Neboť, co bychom si (v této poznámce už podruhé) namlouvali, otci-zakladateli Žáčkovi zlomily pomyslný šéfovský vaz (v podobě neprodloužení jeho mandátu) právě informace (poněkud zbrkle a chaoticky z Ústavu uniklé) jednak o spolupráci významného francouzského spisovatele moravského původu s orgány někdejší Státní bezpečnosti, jakož i (podobně zbrkle a chaoticky uniklé) materiály, které měly údajně dokazovat spolupráci s StB někdejšímu blízkému spolupracovníkovi prezidenta Havla.

Ústav pro studium totalitních režimů by ale měl (a v tom má ředitel Herman pravdu, jakkoli plytce to v jeho podání zaznělo) v budoucnosti sloužit především preciznímu, nestrannému a dokonale vědeckému zkoumání všech souvislostí, kolik se jich naší fašisticko-kolaborantskou a bolševicko-kolaborantskou minulostí prolíná. A samozřejmě i těch okolností, které v týchž hranicích a souvislostech vypovídají o stanoviscích a životních osudech těch, kteří se možná mnohdy pohybovali na velice tenké hranici, oddělující (či spojující) stranu kolaborující a stranu odbojovou.

Snad se při nejnovější volbě Radě Ústavu pro studium totalitních režimů podařilo vybrat takovou osobnost, která povede tento vědecký ústav k úspěchu, nikoli k dalším blamážím. Osobně to vidím černě, Ján Langoš už mezi námi není, a i kdyby byl, stejně by zůstal na Slovensku. P.S. Kdyby náhodou někdo neznal jméno Jána Langoše, vidím to celé ještě černěji….

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.