Martin Horálek: Nejvyšší představitelé ruské pravoslavné církve hájí vojenskou agresi

23. duben 2022

Že součástí vojenské strategie bývá i válečná propaganda, je známý fakt. Tak vnímáme i Putinovy výroky o denacifikaci a osvobozování Ukrajiny.

Zdálo by se, že v kontextu zpráv o genocidě civilního obyvatelstva a válečných zločinech, včetně znásilňování žen a dětí, jim nemůže nikdo soudný věřit. Očekávali bychom to i u církevních hodnostářů, kteří mají navíc morálku a etiku v popisu své práce. A přesto – nejvyšší představitelé ruské pravoslavné církve vojenskou agresi na Ukrajině opakovaně hájí. Dokonce jí přisuzují metafyzický význam. Opakují tak koncept svatých válek, který jsme ještě před nedávnem byli zvyklí spojovat jen s islámským fundamentalismem.

Historie ruské církve

Čtěte také

K pochopení současné pozice ruského pravoslaví je třeba zabrousit do historie. Po dlouhá staletí byla ruská pravoslavná církev úzce propojena se státní mocí. V carském Rusku představovala hospodářskou i intelektuální elitu národa. Národa, který byl charakteristický stejně tak propastnými sociálními rozdíly, jako převažující negramotností.

Po bolševické revoluci se církev stala obětí represí. Ale nakonec se z ní stal Stalinův nástroj ke sjednocení národa po napadení Německem. Církev za to dostala iluzi svobodného fungování, i když za cenu masivní kolaborace.

Navzdory všem strastem byla ruská mentalita nesena myšlenkou dějinného předurčení ke světovládě. Ať už to bylo slavjanofilství, ruský komunismus, nebo eurasianismus, vždy zdůrazňovaly výjimečnost slovanského etnika a duchovní sjednocení pod zástavou ruského pravoslaví.

A právě eurasianismus předurčil Putinovu vizi budoucího uspořádání světa. Jedná se o ideologické a geopolitické hnutí, které paradoxně koncipovali ruští emigranti po roce 1917. Přidružené státy Evropy a Asie se podle něj mají rozvíjet pod ochranou mocného Ruska, které tvoří záštitu proti dekadenci západní civilizace.

Srůst se státní mocí

Čtěte také

Pravoslavné církvi byla přisouzena role ideového a morálního tmelu. I proto jsou pravoslavní popové administrativně začleňováni do všech státních struktur, včetně škol nebo vědeckých institucí. Infiltrace církve do státních struktur je pečlivě řízena. Kvaziministerstvo s názvem Oddělení pro vnější církevní vztahy je obsahovým i formálním centrem. Tato organizace ale nemá na starosti jen vztahy s ostatními církvemi. Přijímá zahraniční velvyslance nebo organizuje cesty vlastních emisarů k institucím, jako jsou OSN, OBSE nebo orgány Evropské unie. Nepřekvapí, že takto vyškolený aparát je rovněž v úzkém kontaktu s ruským ministerstvem zahraničí. Čilá spolupráce tu probíhá jak na úrovni diplomatické, tak také na té, která má zůstat očím veřejnosti pokud možno skryta. Ne náhodou z tohoto podhoubí pochází i současný ruský patriarcha Kirill.

V neposlední řadě se pak církev stala důležitou součástí ruských bezpečnostních a armádních sil. Kromě žehnání ponorek, tanků a raketových systémů byli jednotlivým složkám přiděleni i svatí patroni. A tak zatímco Alexander Něvský bdí nad tajnou službou FSB, jednotky ministerstva vnitra chrání sv. Vladimír a strategické rakety pomáhá odpalovat sv. Barbara.

Nejviditelnějším symbolem militarizace ruského pravoslaví se stala svatyně ruských ozbrojených sil ve městě Kubinka nedaleko Moskvy. Přibližně za jednu miliardu korun tu před dvěma roky vyrostl chrám v barvě khaki, do kterého se vejde šest tisíc lidí. Mozaiky se Stalinem, Putinem a Sergejem Šojgu byly nakonec i na Rusy moc a museli je odstranit. Zůstala ale podlaha z roztavených německých děl a tanků či mozaiky oslavující novodobé střety ruské armády. Mimochodem včetně okupace Československa v roce 1968. Vysvěcení chrámu patriarchou Kirillem, samozřejmě za účasti Putina a celé ruské generality, bylo událostí celostátního významu. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Válka na Ukrajině není jen vojenským konfliktem. Jde rovněž o střet světonázorový. Idea historického determinismu Ruska proti liberálně demokratické tradici Západu. Moskevský patriarcha Kirill, který žehná ruským válečníkům, proti papeži Františkovi, který volá po míru a varuje, že cesta války je cestou sebezničení lidstva. Vybrat si už musí každý sám...

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize

autor: Martin Horálek
Spustit audio