Martin Fendrych: Mobil v tramvaji

Ale v jedné věci je ta změna fascinující a velmi obohacující. Veřejné dopravní prostředky se díky mobilům proměnily ve veřejné telefonní hovorny. Stojíte a slyšíte všecky ty životní příběhy, obchody, nehody a zároveň vám jízda nahrazuje reklamu na vybrané druhy zboží.

Tak třeba linka 25, všední den, čtyři odpoledne. Stojím nad dvousedadlem. Muž v montérkách, kulichu a špinavé zimní bundě reklamuje dodané okno: „Chtěl jsem kulatý, kulatý, objednal jsem si kulatý a poslali jste mi obdélníkový," křičí. „Já si objednal kulatý, ku-la-tý. Máte to na objednávce." Začne nadávat.

Vedle něj mladá žena, 25 až 30: „…takže jsem mu řekla, ty si jako myslíš, že sis mě koupil, nebo co? Že ti jako budu sloužit, nebo co? Že já jako rezignuju na všecko a ty na nic, nebo co? A víš, co on na to? Nic! Vůbec nic! Prostě prásk dveřma a vyfičel. No dobře, to by ještě šlo, taky někdy vystartuju, ale Vávra udělal něco, co je fakt za hranou. No ne, počkej, pak mi řekneš, jak bys jako reagovala ty, jo. Víš, jak mám Tondu, že jo. Víš, jak ho miluju, že jo. Tak ráno koukám, Tonda nikde. Volám ho, nic. A když jdu s odpadkama," žena vzlykne, dá pauzu a potom dořekne: „najdu ho v popelnici. Prostě tam leží mrtvej."

Vzlyká.

„Já nevím, jestli ho zabil, ale vyhodil ho, prostě ho vyhodil. Možná Tonda chcíp, ale já bych ho byla pohřbila! Takže tohle ne, tohle je konec. Konec."

Z dalšího popisu pochopím, že se jednalo o křečka a že jeho údajný vrah dostal kopačky.

Nějaký starší pán vykládá do svého mobilu: „Cože? Ne ne, ještě ne, jsem na Harfě, víš." Jenomže jsme na Hradčanské, ten chlap lže, jak když tiskne. Nevím komu. Koukne na mě, rozpačitě se usměje a pokračuje do mobilu: „Nejdřív za tři hodiny, miláčku, dřív určitě ne. Ne ne, nepočítej se mnou na večeři, nestíhám, nemám hlad."

Musím přiznat, že tohle na kole nezažiju. V tramvaji sice nejsem sám, ale zato je to jízda. A divoká.