Marsovští hledači života
(Seriál o sondách, díl 6/26.) Výzkumu rudé planety se od počátků 60. let soustavně a velmi urputně věnovaly obě kosmické velmoci - Spojené státy americké a Sovětský svaz.
Dokázaly vyslat automatické sondy směrem k Marsu, navést je na jeho oběžnou dráhu a zbýval další krok - přistání na povrchu. Z tohoto souboje nakonec vyšla vítězně americká NASA s identickými sondami Viking 1 a Viking 2 vypuštěnými v roce 1975.
Kdo bude první na Marsu?
Již v počátcích průzkumu Marsu, prováděného americkými sondami Mariner, začala NASA uvažovat o přistání automatických průzkumníků na jeho povrchu. Tyto velmi ambiciózní mise měly využívat odkazu z lunárního projektu Apollo v rámci návazného programu Apollo Applications. Původní plán počítal s velitelskou sekcí kosmické lodi Apollo, doplněné o urychlovací stupeň Centaur, jako přistávacím modulem. Nosnou raketou měl být Saturn 1B. Sonda Mariner 4 však v roce 1965 přinesla informace o řídké marsovské atmosféře a projekt musel být přepracován. Začalo se uvažovalo o současném vypuštění dvou modifikovaných sond Mariner 9 vybavených přistávacími moduly. Vynesení měl zajistit Saturn 5, nejsilnější postavená raketa v historii. Přistávací moduly vycházely z osvědčených Surveyorů, které přistávaly na Měsíci jako předvoj pilotovaných letů. Stejného úkolu se měly zhostit i v případě Marsu, jehož povrchu se měla dotknout noha amerického astronauta v průběhu 80. let 20. století. Zůstalo však pouze u plánů. Veřejnost ve Spojených státech přestaly kosmické lety zajímat, mise Apollo byly zredukovány a z programu Apollo Applications se nakonec uskutečnilo pouze vypuštění orbitální stanice Skylab.
Na druhé straně se Sovětský svaz pokusil o vyslání sondy, která by přistála na povrchu Marsu již 4. listopadu 1962. V literatuře ji můžeme najít pod označením Mars 1962B nebo Sputnik 24. Vinou špatné činnosti posledního stupně nosné rakety však zůstala na nízké oběžné dráze kolem Země a po několika týdnech shořela v atmosféře. Bližší informace o přistávacím modulu nejsou známy. K dalšímu sovětskému pokusu došlo na konci roku 1971, kdy se k Marsu přiblížily identické sondy Mars 2 a Mars 3. Přistávací moduly dokonce obsahovaly malé vozítko o hmotnosti 4,5 kg, které se mělo vydávat zkoumat povrch až 15 metrů daleko od mateřské základny. Pohybovat se nemělo pomocí kol nebo pásů, ale na lyžích umístěných na dvou stranách těla vozítka. Ani jeden z přistávacích modulů neměl štěstí. První se rozbil o povrch, druhý sice měkce přistál, ale po 20 sekundách od dosednutí bylo přerušeno spojení a již nebylo zpátky navázáno. Na vině byla s největší pravděpodobností prachová bouře, do níž modul přistál. Orbitální části obou sond ale pracovaly spolehlivě až do druhé poloviny roku 1972. Pro úplnost jenom dodejme, že sovětští odborníci se pokusili o přistání na Marsu ještě v roce 1974, ale bez úspěchu. Šanci tak dostaly americké sondy Viking.
Vikingové míří na Mars
Americká NASA nepřestala toužit po vypuštění sond, které by zkoumaly Mars přímo na jeho povrchu. Bylo rozhodnuto o vypuštění dvou identických sond, z nichž každá by se skládala z orbitální a přistávací části. Základem pro orbitální část se stala sonda Mariner 9. Jejím účelem nebylo pouze dopravit přistávací modul k Marsu, ale provádět podrobný průzkum vhodných přistávacích oblastí, sloužit jako retranslační stanice a v neposlední řadě také zkoumat Mars z oběžné dráhy. Přistávací modul, tzv. lander, vytvořený výhradně pro misi Viking byl vybaven několika kamerami, meteorologickou stanicí, systémem pro odběr vzorků a malou laboratoří pro biologické experimenty. Jako zdroj energie pro veškeré systémy sloužily dva radioizotopové generátory. V každém z nich byl jeden kilogram plutonia 238 a elektrický výkon dosahoval hodnoty 30 W.
První Viking odstartoval 20. srpna 1975 z floridského kosmodromu Cape Canaveral a k vynesení téměř 2,5 tuny těžké sondy bylo zapotřebí použít silnou nosnou raketu Titan 3E s horním stupněm Centaur. Dvojče Viking 2 si na vynesení pár dní počkalo a do vesmíru se dostalo 9. září. Při příletu k Marsu nedošlo k oddělení přistávacích modulů ještě na kolizním kurzu, ale celá sonda byla navedena na oběžnou dráhu. Přímého přistání využila například již výše zmíněná sonda Mars 3 a skončila v prachové bouři. Tomu se chtěli odborníci z NASA vyhnout, a tak zvolili jinou metodu. Nejprve se provede fotografický průzkum vybraných přistávacích oblastí a poté se teprve oddělí landery a vydají se směrem k povrchu. Přece jenom nechtěli riskovat a ztratit tak sondy za více jak miliardu dolarů.
| Datum startu | 20. srpna 1975 v 21.22 UT |
| Nosná raketa | Titan 3E Centaur D-1T |
| Kosmodrom | Cape Canaveral |
| Přílet k Marsu | 19. června 1976 |
| Přistání na Marsu | 20. července 1976 |
| Ukončení činnosti orbitální části | 17. srpna 1980 |
| Ukončení činnosti přistávací části | 13. listopadu 1982 |
| Hmotnost celé sondy | 2325 kg |
| Výška | 3,29 m |
| Průměr | 9,75 m přes panely slunečních baterií |
| Hmotnost přistávacího modulu | 1090 kg |
| Rozměr modulu | šestihran o stěnách střídavě 1,09 m a 0,56 m |
| Zdroj: Space 40 | |
Původní místo pro přistání Vikingu 1 bylo na fotografiích pořízených orbitální částí velmi členité, což se na méně kvalitních snímcích ze sondy Mariner 9 neprojevilo. Přistání bylo proto odloženo a proběhlo až 20. července 1976. Lander Viking 1 dosedl v západní části planiny Chryse Planitia. Aby bylo co nejméně ovlivněno místo přistání, byl přistávací modul vybaven 18 motory, které neohřály povrch o více jak 1 °C, odnos materiálu nepřekročil 1 mm. Důvod byl jasný - lander měl pátrat po mimozemském životě, a podmínky tak musely být co nejméně ovlivněny činností lidských výtvorů. Přistávací modul byl také kompletně a velmi pečlivě sterilizován, aby nedošlo k zavlečení pozemských mikroorganismů na Mars.
Viking 2 přistál 3. září 1976 na planině Utopia Planitia, asi 200 kilometrů západně od kráteru Mie. Přistávací radar ale špatně vyhodnotil přistávací oblast a motory landeru pracovaly o 0,4 sekundy déle. Došlo ke zvíření prachu a "poškození" původního profilu regolitu. Jedna noha přistávacího modulu navíc zůstala stát na kameni a ten byl pak po celou dobu nakloněn.
| Datum startu | 9. září 1975 v 18.39 UT |
| Nosná raketa | Titan 3E Centaur D-1T |
| Kosmodrom | Cape Canaveral |
| Přílet k Marsu | 7. srpna 1976 |
| Přistání na Marsu | 3. září 1976 |
| Ukončení činnosti orbitální části | 24. července 1978 |
| Ukončení činnosti přistávací části | 11. dubna 1980 |
| Hmotnost celé sondy | 2325 kg |
| Výška | 3,29 m |
| Průměr | 9,75 m přes panely slunečních baterií |
| Hmotnost přistávacího modulu | 1090 kg |
| Rozměr modulu | šestihran o stěnách střídavě 1,09 m a 0,56 m |
| Zdroj: Space 40 | |
Je na Marsu život?
Ihned po přistání začaly oba landery naplno pracovat. Pořizovat fotografie okolí, měření vlastností regolitu a meteorologických podmínek. Velmi sledované byly biologické experimenty, jež měly prokázat, zda na Marsu je či není život. Laboratoř na palubě prováděla rozličné pokusy na vzorcích regolitu odebraných pomocí ramene s lopatkou. Hledaly se odpovědi na čtyři zásadní otázky: obsahuje marsovský regolit něco, co vyměňuje uhlík? Asimiluje něco v regolitu uhlík? Jsou v regolitu obsaženy vlastní organické látky? Vyměňuje si něco v regolitu plyny s atmosférou? Zaručenou odpověď se nepodařilo získat. Jednak došlo k několika technickým problémům na vybavení a jednak se ukázalo, že použitá metodika není až tak průkazná. Přesto panuje obecný názor, že na Marsu se život nevyskytuje. NASA plánuje na rok 2011 start mise robota ExoMars, který má navázat na hledání života na Marsu zahájené před více jak 30 lety sondami Viking.
Zatímco přistávací moduly prováděly svá měření a výzkum, nezahálely ani orbitální části. Dohromady pořídily několik desítek tisíc snímků, z nichž ten nejznámější vznikl 25. července 1976 a nese označení 35A72. Je na něm zachycena záhadná tvář v oblasti Cydonia Mensae. Vzápětí po jeho uveřejnění se začaly šířit fámy o původu tohoto skalního útvaru, který měla vytvořit vyspělá mimozemská civilizace. Záhadologové se nenechali přesvědčit tvrzením odborníků, že jde o hru světla a stínu, a nadále šířili nesmysly o mimozemských útvarech na povrchu Marsu. Vítr z plachet jim vzala v 90. letech sonda Mars Global Surveyor. Snímky tváře ve vysokém rozlišení ukázaly, že se jedná o obyčejnou erodovanou horu.
Rekordmani končí
Nejkratší dobu se u Marsu "ohřála" orbitální část Vikingu 2. Po necelých dvou letech jí došlo palivo pro orientační systém a její mise byla ukončena. Následoval lander Vikingu 2. Ten na povrchu pracoval 3 roky, 1 měsíc a 8 dní, dokud mu neselhaly baterie. Starší Viking 1 na tom byl o poznání lépe. Jeho orbitální část pracovala u Marsu přes čtyři roky a po spotřebování paliva byla mise ukončena. Nejdéle přežil lander Vikingu 1. Na povrchu Marsu pracoval 6 let, 3 měsíce a 22 dní - až do 13. listopadu 1982. Překonal tak 20krát svoji plánovanou životnost a pracoval by ještě déle. Bohužel při aktualizaci softwarového vybavení došlo k vyslání chybného signálu a přistávací modul se již nikdy neozval. Na vině byla nedbalost pracovníka řídícího střediska. Viking 1 doposud drží rekord nejdéle pracujícího zařízení na Marsu a možná ho překonají vozítka MER, ale na to je ještě čas.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
