Majzlíkova hrozba

Vzhledem k benevolenci většiny obyvatel k této historické kapitola našich dějin, neměla Demokratická unie příliš šancí na úspěch. To se opakovaně projevovalo ve volbách do poslanecké sněmovny. Její brány zůstaly DEU pokaždé zavřeny. Politický vliv Demokratické unie byl tudíž velmi malý a zdálo se, že postupně zanikne. Majzlíkovi se však povedl husarský kousek. Nejprve se v září 1998 stala Demokratická unie součástí tzv. čtyřkoalice. Uskupení složené z lidovců, unionistů, Občanské demokratické aliance a Demokratické unie se tehdy vyhřívalo na výsluní přízně voličů. Například koncem roku 1999 by s přehledem vyhrála volby. Podle průzkumů veřejného mínění ještě koncem roku 2001 patřila tzv. čtyřkoalice k hlavním favoritům a v médiích se spekulovalo o tom, koho přizve do vlády po volbách v roce 2002 a jak si mezi sebe rozdělí jednotlivá křesla.

Majzlík už v té době mířil do funkce místopředsedy Unie svobody-DEU. Koncem října 2001 se totiž rozhodl spojit s Unií svobody. Hlavně kvůli hrozící dvacetiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny pro čtyř a více člennou koalici. Proto podepsal s tehdejší předsedkyní Unie svobody Hanou Marvanovou integrační smlouvu. Od prvního ledna roku 2002 tak začala existovat nová strana s názvem Unie svobody-Demokratická unie. Zároveň se začala rozpadat čtyřkoalice. Kalich hořkosti pak unionisté vypili ve volbách do poslanecké sněmovny. Jednak koalice s lidovci obsadila až čtvrté místo, jednak díky preferenčním hlasům vytlačili lidovci z volitelných míst kandidáty unie. Mimo jiné to znamenalo, že Majzlíkovy ambice na ministerské křeslo se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Zůstal mu tak pouze post místopředsedy strany. Ten si obratně zajistil při podpisu integrační smlouvy. Takže nemusel usilovat o přízeň stranických kolegů před republikovým shromážděním, na kterém se volilo nové vedení. V současné době se zdá, že Majzlíka omrzelo už i toto křeslo. Jinak by těžko mohl vyhrožovat odchodem. Ví totiž moc dobře, že blížící se republikové shromáždění nebude volební a že současné vedení nehodlá rezignovat. Což mimo jiné znamená, že Majzlíkova hrozba nebude vyslyšena. Vzhledem k tomu, že od Majzlíka se už před několika měsíci distancovali někteří členové hlásící se k DEU, nemá jeho apel příliš velkou váhu. Navíc zaznívá v situaci, kdy se unionisté propadli pod hranici volitelnosti a kdy jim dokonce hrozí, že nepřekročí ani jednu a půl procentní metu.

Přitom právě minimálně takovýto volební výsledek by straně přinesl alespoň nějaké peníze ze státní pokladny. A jak si už ověřily jiné malé strany, bez financí nemůže žádný politický subjekt normálně fungovat, natož usilovat o volební úspěch. Zkrátka současné gesto Ratibora Majzlíka by se dalo přirovnat k apelu na potápějícím se Titaniku, že pokud nebudou muzikanti hrát bez přestávky, dostanou výpověď. Pro budoucnost Unie svobody-DEU budou významnější volby, které se uskuteční příští rok. Pokud by uspěli někteří kandidáti unie v senátních volbách, mohla by se Unie svobody- DEU vydat ve stopách Občanské demokratické aliance. Ta ve sněmovně nemá jediného poslance, přesto v tzv. vysoké politice zatím přežívá, nebo spíše dožívá, díky senátorům. Unionisté mohou rovněž těžko očekávat zázrak a strmý růst jejich preferencí, který by jim umožnil uspět ve volbách do poslanecké sněmovny. Tím spíš, že do čela strany se lidé příliš nehrnou a vůči veřejnosti nevysílá unie jasné signály o tom, že je perspektivní a že by ji voliči měli podporovat. Signálem dokazujícím pravý opak, mohou být další volby, které se uskuteční příští rok.

Lidé budou poprvé v historii vybírat poslance do Evropského parlamentu. Kdo uspěje získá pětiletý mandát. O něj by se podle všeho měl ucházet současný předseda Unie svobody-DEU Petr Mareš, nebo bývalý lídr čtyřkoalice a rovněž unionista Karel Kühnl. Když se k tomu přidá odchod Hany Marvanové z vysoké politiky, nechuť Vladimíra Mlynáře nebo Ivana Pilipa ucházet se o stranické funkce, může volič nabýt pocit, že Unie svobody- DEU je v agónii a dále se rozkládá. Právě z tohoto úhlu pohledu může být Majzlíkova výhrůžka chápána jako snaha opustit potápějící se loď a snažit se přitom vyvolat dojem, že ji nechtěl opustit, ale naopak zachránit.