Magický východ slunce v Angkor Wat

24. září 2010

Za hodinu bude svítat. Sedím na motorce, rukama objímám kolem pasu taxikáře v kožené bundě, v nose cítím vůni kouře z jeho vlasů, v kostech ranní chlad a mlhu valící se od jezera Tonlé Sap. Je černočerná tma, 5 hodin ráno, uprostřed Indočínského poloostrova, uprostřed Kambodži, v srdci bývalé Khmérské říše. Kolem nás se míhají světla desítek motorek, které se jako proud světlušek valí kupředu, ke vstupní bráně do chrámového města Angkor Wat.

Mrznu. Mé tělo na motorce je znehybnělé, jediný mozek vyvíjí činnost a vzpomíná na kusé informace o Angkor Watu. Chrámové město sloužilo v průběhu 9.-13. století za vlády khmérských králů jako náboženské, ale i administrativní centrum. Kombinuje se v něm vysoká řemeslná a umělecká zručnost starých Khmérů a jejich bohatý kulturní a náboženský život a představy o fungování světa, sny o říši krásy. V 15. století byl komplex z politických důvodů úplně opuštěn a nastalo období dekadence, kdy se džungle vrátila zpět a místo se propadlo do zapomnění, ve kterém setrvalo až do 19. století. Tehdy byly chrámy znovuobjeveny francouzským cestovatelem Henri Mahoutem a započaly archeologické a retaurační práce, které trvají s přestávkami až dodnes.

Uvědomuji si, že za hodinu vychází slunce nad Angkor Watem, nejvelkolepějším z chrámů Města. Ještě pár stovek metrů a zapojíme se do fronty na vstupné. Těším se, že se ohřeju až zastavíme a ledový vzduch přestane trápit moje rozespalé tělo. Vytahuju 20 dolarů, jednodenní vstupní taxu a v duchu na ty vydřiduchy nadávám. Na druhou stranu mi mé racionální já říká, že ty peníze Angkor potřebuje a že na vysekávání chrámů z džungle je jich v skutku třeba.

Opět mizíme v davu motorek, jsme jen části mohutného proudu šinoucího se vstříc rannímu rituálu slunce. Dnes bude pro mě slunce orámováno věžemi Angkor Watu, scenérie, od které mám podle všech průvodců i místních hodně očekávat. Slézám z motorky, domlouvám se se svým vozatajem na místo setkání a mířím společně s davy turistů se stativy na plošinu před chrámem. Obloha růžoví, kolem mě se prolíná angličtina, francouzština a další jazyky v nesrozumitelnou směsici, nad věžemi se objevuje jemné žlutooranžové světlo, palmy se kývají ve větříku, klišé pomyslím si. Východ slunce je pro mě vždy magický a tady mi připadá vším tím očekáváním senzace nějak zneuctěný. Ten okamžik se blíží. Američané tleskají a cvakají fotoaparáty, když se slunce vyhoupne nad centrální věž. Já nefotím a odcházím do chrámu. Vnější hradby ohraničují samotné tělo stavby, ve vnitřním obvodu vidím obdélníkové knihovny. Lehám si u nich na hebkou, suchou trávu a hřeji se na ranním slunci. Jsem tu sama a mám konečně pocit, že jsem skutečně v Angkoru, kvůli kterému jsem se do Kambodži vydala. Jakoby ten kontakt se zemí mi zprostředkoval pocit zpřítomnění. Už nejsem turista, už si s místem rozumím.

Konečně jsem se zahřála a líně se přesouvám na centrální nádvoří. Kolem celého čtvercového chrámu se táhnou v několika patrech chodby s reliéfy rytými do pískovcových stěn. Tady i já fotím detaily tváří bojovníků, krásných tanečnic a bitevních scén. Celé chodby jsou vlastně kronikou, do kamene tesanou Ramájánou. Ještě se vyšplhám po strmých schodech do ústřední věže. Za hradbami se rozprostírají dlouhé pásy džungle, věže dalších chrámů, v dálce vidím opar jezera Tonlé Sap a zalituji, že jsem cestu z Phnom Penhu sem neabsolvovala lodí přes jezero. Opouštím chrám a cítím, jako bych pobytem v něm vyrostla, jakoby se něco z jeho velikosti přelilo i do mne.

Můj taxi-man mě už čeká, kouří cigaretu a profesionálně se mě vyptává, jak se mi to líbilo. Snažím se hovor stočit i k němu a jeho životu, ale není moc sdílný, spěchá k dalším chrámům. Je toho prý moc k vidění a málo času. Další na seznamu je chrám Bayon s 216 obrovskými tvářemi tesanými do kamene, procházím věže-hlavy, které na mě koukají slepýma buddhovskýma očima s napůl povýšeným a napůl soucitným úsměvem. Mám stísněný pocit z jejich pohledů a množství turistů. Radši odcházím. Nikde se nezdržuji dlouho, poledne se blíží.

Na jídlo se zastavujeme u stánku s rýží. Jsou to moje nejoblíbenější stravovací místa. Za pár rielů vám připraví na maličké pojízdné kuchyni skvělé zeleninové jídlo. Suroviny tahá kuchtík z igelitových pytlíčků, háže je mrštně na pánev a mě pálí oči, když smaží kari pastu a přidává ostrou rybí omáčku. Tyhle vůně, spíš pachy či smrady jsou mi už tak blízké a je mi v nich dobře. Krčím se v tom kouři a páře jako kočka a čekám, až vše dostanu na plastikový talíř. Snězeno, vylízáno až do posledního drobečku. Taxi-man takyu něco sezobl a nutím ho dovézt mě k chrámu Ta Prohm. Najednou není moc ochotný, je to prý daleko, málo benzínu, ale trvám na svém. Stejně to na mě jen zkouší, je to Kambodžan.

Ta Prohm je ponechaný působení džungle, prorůstají jím ohromné banyánové stromy. Jejich kořeny tečou po pískovcových stěnách a tesaných kvádrech, vzdušné kořeny se zachytávají na vstupních portálech. Světy dřeva a kamene se prolínají. Ve vzduchu je cítit vůně listí a zetlelé hlíny. Jsem uchvácená, je to ohromný kontrast k ostatním opraveným chrámům. Nad hlavou mi běhají opice, kolem mě zas děti. Za každou cenu mi chtějí dělat průvodce. Odmítám je, jsou ale neodbytné, snažím se jim vysvětlit, že je nepotřebuju a ve snaze být milá jednoho klučinu pohladím po hlavě. Děti ztuhnou a jako když střelí zmizí. Sakra, chytám se za pusu a za hlavu, právě jsem porušila jedno z pravidel slušného chování- v Kambodži a vůbec ve všech buddhistických zemích je zakázáno dotknout se hlavy druhého člověka, protože hlava je považována za posvátnou. Teď se teda fakt hluboce stydím, ale nějakým těm faux -pas se tady asi nevyhnu.

Zdá se ale, že děti zmizely nadobro a že se nevrátí s nějakým rozhořčeným dospělým a tak pokračuju v prohlídce. Sluníčko už se kloní pomalu k západu. Otvírám láhev balené vody, je teplá a nedobrá, ale začínám být ve vlhkém a horkém ovzduší dehydrovaná. Sedím na zemi u chrámu. Taxi-man kouří další cigaretu a já se divím, že může polykat ten horký kouř. Dívá se na mě a vysvětluje, že musíme stihnout západ slunce na kopci Pnom Krom, kde se nachází ruiny dalšího chrámu. Tak tedy jedeme! Motorka nadskakuje na kamenech cesty. Cítím ještě bolestně následky předchozí cestu džípem Z Phnom Penhu sem. Míjíme zmrzačené lidi bez končetin. Míří domů do Siem Reap a okolních vesnic. Jejich denní úděl už končí, turisté pomalu opuští Město a řady těch, kteří by jim mohli dát almužnu, se tenčí. Tihle lidé měli tu smůlu, že při práci na svých polích narazili na minu nebo jiný pozůstatek 20 let trvající války. Tohle je ta realističtější tvář Kambodži, národ, který po řádění Rudých Khmérů přišel o téměř celou svoji kulturu, elitu, vzdělanost, duši, lidskou důstojnost a humanitu. Tvrdý kontrast k velkolepým stavbám v pozadí. Myslím na římskou říši, její velikost a pád a vidím paralely.

Taxi-man mě prudkým zastavením vytrhuje z úvah. Stojíme pod Pnom Kromem. Šplhám na kopec, nohy už mám těžké a obloha rudne. Dnešek byl plný barev, myslím si. Schyluje se k šesté hodině večerní. Jsme blízko rovníku a den trvá přesně dvanáct hodin, od šesti ráno do šesti večer. Nahoře na kopci se opakuje scenérie z rána, opět nekonečné akry džungle ve všech koutech obzoru, kouře stoupající nad stromy naznačují vesnice, sem tam je slyšet křik a bučení krav, to asi pasáčci ženou stáda domů. Jezero Tonlé Sap spočívá v suché a horké krajině jako fata morgána . Džungle je sluncem vyšedlá do neurčitých barev, jemných pastelových barev našeho evropského prudkého léta. Světlo kvapem mizí a velkolepé divadlo na obzoru umírá, tady nastává noc rychle. Jakmile poslední paprsky dohasnou, klopýtáme už ve tmě dolů z kopce. Netuším, jak najdu svého dopravce, má ale jakýsi vyvinutý instinkt pro osoby svěřené a najde si mě sám. Opět se chytám jeho zad a kožené bundy a míříme pryč z Města, zpět do hostelu do Siem Reap. Před námi defiluje stejná světlušková scenérie jako ráno. Oči se mi zavírají, za víčky se míhají obrazy dne. Prožila jsem den v jiném světe, v neskutečném časoprostoru, který lidé vyrvali z džungle, aby si mohli připomínat krásu, sílu myšlenek a jejich pomíjivost. Zvedá se vítr vířící prach a nad hlavami nám vřeští noční ptáci. Začínám se chvět zimou.

autor: Hana Daňková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.