Má Bůh smysl pro humor?

Se zmučenou tváří plnou utrpení přichází k Bohu otci a se zřetelnou výčitkou mu předkládá své ruce s otevřenými krvácejícími ranami. Bůh Otec, baculatý dědeček v dlouhé bílé košili se zářícím trojúhelníkem nad hlavou, si na trůně lebedí ve vyloženě bonvivánské pozici a má z té podívané radost náramnou legraci. Vyplazuje na své dítě posměšně jazyk a vztyčenými prsty přiloženými k hlavě zlomyslně napodobuje oslí uši.

Přestože jsem tehdy velmi intenzivně prožíval renesanci své religiozity, karikatura mě nijak neurazila ani nepobouřila, naopak, porozuměl jsem jí ve smyslu Holanova verše Není odměny jenom křižování. Jinak řečeno, víra není sjednaný obchod s předem zajištěným úspěchem. Otázka, zda by se Bůh tomuto svému vyobrazení také zasmál, se mi zdála být zbytečná. Jak by tato svrchovaná bytost mohla sama sobě odepřít smysl pro humor, jeden z nejkrásnějších darů, jímž obdařila člověka stvořeného k vlastnímu obrazu.

Religiózní naděje a humor mi tehdy nerozlučně ruku v ruce pomohly vůbec přežít ve společnosti, jejíž proklamované hodnoty byly přes noc zrazeny a lhostejně opuštěny. Má Bůh smysl pro humor? Má a jaká. Britský internetový magazín Ship of Fools, vybavený podtitulem magazín křesťanského neklidu, jehož šéfredaktor Simon Jenkins vystudoval teologii a je věřící křesťan, si dokonce ustanovil, jako posvátnou povinnost uloženou přímo Pánembohem, vtipně vystupovat proti náboženské samolibosti, bigotnosti a církevnímu autoritářství.

Tři sta korespondentů z celého světa magazínu pravidelně zasílá standardizované hlášení o návštěvách božích domů. Nikde však není sprostý výsměch, ale inteligentní vtip ironizující například křesťanské fundamentalisty při zprostředkování poselství do záhrobí nebo na lovu démonů. V zacházení s mimokřesťanskými církvemi je magazín ovšem velmi zdrženlivý a zde se pomalu dostáváme k jádru věci.

Je podivuhodně kuriózní, že k současnému střetu fundamentalistického islámu a takzvaného Západu, pro nějž se poznenáhlu vžívá naprosto nesprávné označení boj kultur, dala podnět vstřícná knížka, již dánský autor Kaare Bluitgen chtěl dětským čtenářům naopak přiblížit korán a život proroka Mohameda. Teprve, když se ukázalo, že žádný ilustrátor se neodváží doprovodit knihu obrázky, protože by tak porušil islámský zákaz zobrazovat prorokovu tvář, vyzval list Jyllands-Posten čtyřicet karikaturistů, aby nakreslili Mohameda, tak jak ho vidí. Dvanáct oslovených umělců se toho odvážilo, důsledky jsou známy. Zmanipulované a rozvášněné davy, hořící ambasády, vlna násilí se šíří do Pákistánu, Malajsie, Bangladéše, Indie, Srí Lanky, zranění a mrtví, afghánský Taliban vyzývá ke svaté válce. Neměla by být zapomenuta jedna velmi důležitá okolnost. Na islámském vrcholovém shromáždění v Mekkce byla vedle autentických dánských karikatur podvržena také zfalšovaná vyobrazení vyloženě urážlivého charakteru, jež se zadáním neměla naprosto nic společného.

Karikatury byly postupně přetištěny v dalších evropských zemích. Nenávist a násilí se obrací obecně proti celému Západu. Zatímco francouzský obchodní řetězec Carrefour servilně upozorňuje své zákazníky v Káhiře, že ze solidarity s islámským společenstvím nadále nepovede žádné zboží z Dánska a Nestlé v Saudské Arábii ujišťuje inzeráty v novinách, že jejich mléko v prášku zaručeně nepochází z vemen dánských krav, západní pravicoví extrémisté a nacionalističtí fundamentalisté nejen v Dánsku, ale prakticky všude v Evropě s potěšením sbírají body.

Angelika Zanolari, donedávna lídr Švýcarské lidové strany v mé domovské Basileji, proslulá neláskou k cizincům, využívá příležitosti, aby pateticky zvolala, pár karikatur v dánských novinách, jakým právem vůbec si dovolují muslimové takhle vystupovat v Evropě? Naše kultura je naše vlast, nikoho nenutíme, aby zde zůstal. V Lidových novinách, v Basileji se české noviny prodávají hned v několika kioscích, čtu přímo s ustrnutím.

Ve sporu o karikatury bylo třeba ukázat sílu ne slabost. Když před sto roky byly v Číně napadeny evropské ambasády, vyslali jsme trestnou válečnou expedici. Teď požadujeme zaplacení oken a ujišťujeme, že nebudeme provokovat. To není ohleduplnost. To je úpadek. Jak si zde nepřipomenout Švejkovo rezolutní, zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku. Ironickou fanfáru ohlašující začátek první světové války. Prakticky skoro všechno o muslimech a muslimském světě znám jenom z našeho evropského hlediska, především se západních médií.

Arabský neboť třeba turecký tisk jsem nikdy nečetl a neudělám to ani v budoucnu z toho jednoduchého důvodu, že tyto jazyky neovládám. Není znepokojivým důvodem k zamyšlení už jenom holý fakt sám o sobě, že Evropanů znalých orientálních řečí je řádově o desítky milionů méně nežli muslimů hovořících a někdy i čtoucích a píšících francouzsky, anglicky nebo španělsky. Rychlokvašení odborníci na islámské nebezpečí, jimiž se to teď všude jen hemží, mi dávají příležitost vzpomenout melancholicky na časy, kdy se v 90. letech rozpadalo Československo. Kdo zalistuje zažloutlými novinami, dá mi za pravdu.

V Čechách a na Moravě tehdy panovaly spíše protislovenské nálady. Čteš nějaké slovenské noviny? Ptal jsem se tehdy svých přátel. Mluvil jsi s nějakým Slovákem? Většinou s pokrčením ramen připustili, že se nepamatují, ale proč taky. Někteří dokonce hrdě prohlásili, že nic takového ani nepotřebují. Věc je jasná, ať si nevděční drotáři táhnou. Historie zdá se, se opakuje a honí se jako pes za vlastním ocasem dokolečka, i když na úplně jiném konci světa. Všimnul jsem si, že vůči islámu bývají nejkritičtější ti, kteří s žádným muslimem nikdy nemluvili, mluvit nechtějí a koránu by se nikdy ani nedotkli. Klasická definice hlouposti, již vyslovil Simon Wiesenthal, oběť holocaustu a později úspěšný lovec nacistických zločinců, platí v absolutně univerzální míře.

Antisemitu člověk najde i v tom nejzapadlejším vesnickém koutě v Patagonii, kde živého Žida nikdy nespatřili. Pro mě vůbec nebylo nutné, abych ty karikatury viděl, řekl z druhého břehu řeky novinář Nabil Arab, ředitel Islámské královské saudsko-arabské nadace v Basileji. Člověku zatíženému automaticky fungující zlomyslnou pamětí to připomene historické měsíce před téměř 30 lety, kdy zástupci československého pracujícího lidu povinně zatracovali politický dokument Charta 77, aniž by dostali příležitost text si přečíst, aniž by se odvážili o to požádat, ba často aniž by si to byli aspoň v duchu přáli. Oč vlastně jde v království dánském? O islamizaci Evropy? Europizaci islámu? Anebo jednoduše o nutnost naučit se žít ve vzájemném respektu, poněvadž jiná rozumná možnost neexistuje? Jsou karikatury Mohameda přijatelnější anebo pohoršlivější než mezinárodní soutěž o dvanáct nejlepších karikatur na téma holocaust, již nedávno vypsal teheránský list Hamshari?

Čtyřletá holčička vypráví do kamery saúdskoarabské televize, že nenávidí Židy, ale vzápětí připustí, že vlastně není, proč. Televizní moderátorka jí to ráda vysvětlí tak pěkně, že Hitler v hrobě zajisté radostí poskočil. Karikatury Mohameda jsou znamením rostoucího nepřátelství k muslimům a vůbec k cizincům v Dánsku. Poslanci v Parlamentě mluví o muslimech otevřeně jako o rakovinových nádorech, říká Tabis Khair, muslim původně z Indie, přednášející literaturu a historii v dánském městě. V rozhovoru přinesl jej švýcarský list Basler Zeitung, Khair vyjadřuje přesvědčení, že dnešní islámský fundamentalismus je důsledkem západního kulturního imperialismu.

Mnozí muslimové totiž znají islám jen ve velmi zjednodušené podobě, poněvadž islámská kultura byla po dlouhá staletí Západem velice urážlivě podceňována. Chce-li Západ úspěšně čelit fundamentalismu, musí vzít vážně kulturu jiných společností. Libanonec Ralph Ghadban přednáší filozofii, islamistiku a politologii v Berlíně. Jeho názory nedávno publikoval jiný švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. Islámský svět po dvě století konfrontován v s modernou v záležitosti lidských práv příliš nepokročil. Islámské zákony na ochranu proti blasfémii jsou ve skutečnosti ofenzivním nástrojem proti jiným náboženstvím. Zfanatizovaní muslimové zkoušejí exportovat své normy mimo hranice islámských zemí a odpůrce umlčují anebo je rovnou zabíjejí.

Dokládají to kauzy spisovatele Salmana Rushdie anebo holandského filmaře Theo van Gogha. Přitom se zapomíná, a to především mezi samotnými muslimy, že za vlády islámu po staletí vzkvétala otevřená civilizace, v níž mnohé, co je dnes podle šaríje trestné, bylo živě diskutováno. Tyto debaty nebyly tajné, nýbrž se veřejně vedly přímo v mešitách a dvorech kalifů. V současném sporu o karikatury vůbec nehraje roli náboženství, jinak by byl konflikt omluvou dánského listu dávno vyřízen. Nýbrž o moc, politiku, odmítnutí lidských práv a západního systému hodnot. Neue Zürcher Zeitung také interwievoval nejvýznamnější současnou palestinskou spisovatelku Sahar Khalifa, k vysvětlení situace přispívá takto. Do poloviny 60. let vzbuzoval egyptský prezident Násir naděje na svobodu a spravedlnost. Pod jeho vlivem se měnila politická mapa arabského světa. Kriticky a rebelantsky jsme se střetli s dosavadním společenským a politickým systémem, do naší kultury proudila literatura z celého světa.

Ženy začínaly chodit po ulicích bez černého nádoru. Statisíce mladých žen navštěvovaly střední a vysoké školy, vstupovaly do politických stran a dokonce nosily minisukně. Tancovali jsme rokenrol a poslouchali západní hudbu navzdory naší proklamované nenávisti k Západu. Tento sen zkolaboval po šestidenní válce v roce 1967. Násirova porážka byla porážkou našeho nacionalistického a socialistického přesvědčení. Lidé se cítili být zrazeni a prodáni. Konzervativní síly v arabských zemích využily příležitosti a nalezly zde podporu Ameriky. Sahar Khalifa zmiňuje postavení ženy v islámském světě, jež bývá z našeho evropského hlediska rádo označováno jako diskriminující a ponižující.

Poměrně málo se ví, že například v otázkách dědictví a rozvodu bylo postavení ženy podle islámského práva už dávno rozumnější než v celé řadě evropských zemí. Připomeňme si také, že ve Švýcarsku, jedné z nejstarších demokracií, se ženám dostalo volebního práva teprve ve 20. století a v některých kantonech dokonce poměrně nedávno. Již zmíněný Salman Rushdie, který se po zveřejnění svého románu Satanské verše musel po léta skrývat, v Neue Zürcher Zeitung z hořké osobní zkušenosti konstatuje, že vůbec prvními oběťmi radikálních muslimských teroristů byli především sami muslimové.

Mimoto fundamentalismus není výsadou islámu. V Indii jsou problémy s radikálním hinduismem, v Americe s ultrapravicovými křesťanskými sektami. Kašmír, dnes sužovaný terorismem, byl po staletí přímo symbolem mírového soužití tak rozdílných náboženství jako je polyteistický hinduismus, monoteistický islám. Obě víry dokonce navzájem převzaly jedna od druhé některé charakteristické prvky. Jestliže soužití bylo možné dříve, proč by tomu tak nemohlo být i v budoucnosti, ptá se Rushdie logicky. Logickými mi připadal i názor Ernera Schiffauera, profesora etnologie z Frankfurt nad Odrou, publikovaný v Basler Zeitung. Jestliže všechny přistěhovalce z muslimských zemí globálně klasifikujeme jako muslimy, konstruujeme fiktivní jednotku úplně stejně, jako bychom křesťany definovali ne jejich nacionalitou, ale příslušností k církvi. Schiffauer zmiňuje známý fenomén.

Přistěhovalci se většinou společensky přizpůsobí a kulturně-společenské poměry v nové zemi změní jen velmi málo. Klasickým případem jsou Spojené státy severoamerické. Potomci protestantských zakladatelů, jež vytvořili ducha americké ústavy, dnes tvoří už jen nepatrnou část obyvatelstva, přesto se však pozdější přistěhovalci této politické kultuře přizpůsobili. Zčásti ji modifikovali, ale tím se z Ameriky naprosto nestala nějaká jiná země. Jenomže tomuto názoru příkře odporují výsledky průzkumů publikované marockým listem L´Eeconomiste. Přes 60 procent dotázaných Marokánců ve věku 16 až 29 let, tato skupina tvoří třetinu marockého obyvatelstva, vidí svoji budoucnost v emigraci do Evropy.

Naprostá většina z nich se definuje jako muslimové a teprve pak jako Maročani. Plných 44 procent nepovažuje Al-Kaidu za teroristickou organizaci, naopak, čím nižší byl věk dotázaných, tím větší byly sympatie pro Usámu bin Ladina. Příčinu radikalizace mládeže komentátor listu spatřuje v militantním přístupu Západu k arabskému světu. Ve školách je zprostředkován nesprávně dogmaticky chápaný islám, učitelé jsou ovlivněni radikální religiózní ideologií a špatný vliv prý mají arabské satelitní televize.

Průzkum magazínu B´Hebdo ve francouzsky mluvícím západním Švýcarsku, předkládá kupodivu úplně jiný obraz muslimů. Většina zdejších vyznavačů Mohameda naprosto odmítá jakýkoliv terorismus. Čtyřiaosmdesát procent muslimů se cítí být ve Švýcarsku plně akceptováno. Zaujal mě názor jedné ve Švýcarsku žijící muslimky. Kdyby arabští muslimové vyšli do ulic stejně angažovaně, aby protestovali proti politickým a sociálním poměrům ve svých zemích, byl by arabský prostor jako celek už dávno na vyšší vývojové úrovni. Láska jak známo prochází žaludkem, snad i proto ekonomicky saturovanější, vzdělanější a emancipovanější švýcarští muslimové odolávají lákadlu religiózního fundamentalismu úspěšněji než jejich souvěrci v domovských zemích.

Co fanatičtí imámové hlásající nenávist nabídnout nemohou, život v blahobytu. Ale právě to přirozeně chtějí mladí muslimové všude na světě. Připomeňme v této souvislosti, že zatímco v roce 1970 žilo ve Švýcarsku 16300 muslimů, v roce 2000 jich bylo už 311 tisíc. Více než polovina jich přišla z bývalé Jugoslávie, 20 procent z Turecka a zbytek z jiných zemí. Nejvíc, 21 tisíc, jichž žije v Curychu a na druhém místě je moje bydliště Basilej s 12500 muslimy. Basilejští muslimové zdá se, jsou dobře integrovaní, mají několik poslanců v kantonálním Parlamentu a podle průzkumů volí spíš levicově, dokonce i ti, kteří jsou politicky orientováni středově anebo rovnou doprava. Téměř všechna mediálně vyjádřená stanoviska ke kauze dánských karikatur, jakož i navzájem si odporující statistické údaje a výsledky průzkumů zabývajících se fenoménem islám, znějí velmi přijatelně a rozumně.

Člověk by jim jednotlivě mohl dát zapravdu skoro ve všech případech. Ocitl by se tak ovšem v podobné situaci, již zmiňuje starý a moudrý židovský vtip. Dva židé zastávají v nějakém osobním sporu naprosto protichůdná stanoviska. Jeden z nich se vydá za věhlasným rabínem s prosbou, aby rozhodl a vyloží mu věc ze svého hlediska. Máš pravdu, prohlásí rabín po zralé úvaze. Druhý Žid se s tímto naprosto nehodlá smířit. Také on běží za rabínem a vyjeví mu svůj úhel pohledu. No ty máš taky pravdu, usoudí rabín. Oba Židé jsou takovouto dvoukolejností samozřejmě zmateni a odeberou se za rabínem společně. No přece nemůžeme mít oba pravdu, když to každý vidíme úplně jinak, stěžují si rozčileně. Rabína to naprosto nepřivede do rozpaků. Máte úplnou pravdu, řekne pokojně a vyzve účastníky sporu, aby si svojí záležitost vyřídili sami mezi sebou. Neue Zürcher Zeitung v úvodníku příznačně nazvaném Manipulované kultury nedávno konstatoval, že karikatury proroka Mohameda nenarazily jen na souhlas a pochopení i v těch nejpokrokovějších západních zemích.

Je to jen náhoda, že právě ve starých anglosaských demokraciích Velká Británie a Spojené státy karikatury nebyly zveřejněny v žádných větších novinách. Je zde citován britský historik Toynbee, varující před fatou morgánou nesmrtelnosti. Přesvědčení mnoha příslušníků všech možných kultur, že právě jejich uspořádání společnosti má být definitivní a nezměnitelné, je ve skutečnosti velká iluze. Sociální poměry a s nimi částečně i hodnoty a jejich prioritní zařazení, se v čase globalizace mění rychleji než jindy. To platí pro západní i muslimský svět. Krize kolem dánských karikatur vyvolala mnoho otázek a téměř žádné opravdu spolehlivé odpovědi. Jedno je však možno říci zcela bezpečně. Současná brizantní situace vůbec neznamená konec spolupráce kultur a civilizací, nýbrž naopak, jejich skutečný začátek. Jakkoli takové tvrzení v tomto okamžiku zní nevěrohodně, ba přímo perverzně. Jiné rozumné řešení než soužití se totiž nenabízí.

Mohammeda nezhanobili jen karikaturisté,ale také, a to především sami islámští fundamentalisté, vraždící v jeho jménu. Výbuchy násilí, kvůli zranění náboženského cítění, nejsou žádnou výsadou islámu. Před necelými dvaceti lety se hněv křesťanských fundamentalistů obrátil proti filmu režiséra Martina Scorsese Poslední pokušení Krista, kde mimo jiné bylo možné vidět božího syna při manželském sexu s Máří Magdalenou.

V Americe začaly demonstrace ještě před uvedením filmu, připomíná Basler Zeitung. V basilejském kinu Kapitol byla v roce 1988 představení tohoto filmu možná jen za preventivních osobních prohlídek všech návštěvníků, poněvadž hrozilo nebezpečí pumového atentátu. Měsíc poté bylo pařížské kino Saint Michel, kde také promítali tento kontroverzní film, zničeno požárem založeným žháři a 13 lidí bylo těžce zraněno.

Minulý týden jsem si tak říkajíc z vědeckých důvodů zajel do jednoho malebného městečka v jihoněmeckém Schwarzwaldu, přiléhajícím k Basileji. Uvízla mi totiž v sítech paměti plechová tabule, přibytá na prastaré lípě před kostelem. Stálo na ní, že zde byla v 18. století odsouzena a upálena poslední německá čarodějnice. Chtěl jsem si oživit a naprosto přesně zde citovat plné znění informace. K mému úžasu a přiznávám poněkud satanickému pobavení jsem však nalezl novější, silně modifikovaný text.

Pod touto lípu na místě zemského hrdelního soudu byl 18. října 1737 vysloven poslední rozsudek trestu smrti. Podstatu věci totiž, že zde byl zbaven života člověk kvůli pitomým fanatickým pověrám, to sice ve srovnání s původním textem vyjadřuje téměř identicky, ale zní to civilizovaněji a evropštěji. Milý pane Bože, skutečně odpustíš nám lidem úplně všechny naše viny?