Ludvík Krejčí - trpký osud generála
Život rodáka z Tuřan u Brna jako by vůbec symbolizoval všechnu tu rychlost, změny a modernizaci 20. století. Mladý Krejčí se po vystudování reálného gymnázia a vyšší školy lesnického zaměření stal lesníkem v Bosně, tehdy součásti podunajské monarchie. O tom, že jeho osudem bude armáda, rozhodla až červencová mobilizace roku 1914. Během následujících tří let okusil boje na černohorské, srbské, albánské, italské a rumunské frontě, přičemž nebezpečí se rozhodně nevyhýbal - svědčí o tom obdržení trojlístku vyznamenání za statečnost vedoucí až k získání zvláště ceněného Signum Laudis. V květnu 1917 byl však na rumunské frontě zajat a po několika týdnech se rozhodl vstoupit do čs. legií v Rusku.
Svoji ruskou anabázi zahájil u 6. střeleckého pluku Hanáckého a počínal si opět velmi rozhodně. Zúčastnil se legendárních bojů u Bachmače a Omsku, kde svým příkladem a schopnostmi pomohl překonat rozpory mezi původními legionáři a zajatci rakousko - uherské armády. Nadanému důstojníkovi bylo postupně svěřeno velení skupiny praporů, pluku a nakonec divize. Krejčího vojenský talent se projevil zejména v ústupových bojích s bolševiky - svěřenou divizi se mu podařilo bez větších ztrát odvést do Vladivostoku.
Co dělat po válce?
Po návratu do vlasti čekalo na plukovníka Krejčího rozhodnutí jak dál. Mladá republika potřebovala kvalitní armádu a ideální kandidáty na vedoucí místa v ní představovali právě důstojníci - legionáři mající praktické zkušenosti z bojů na Sibiři. Mladého plukovníka tak v polovině roku 1920 nacházíme na postu velitele divize, doplňuje si teoretické vzdělání a o tři roky později je povýšen na generála. Svými nadřízenými je hodnocen kladně, těší se všeobecnému respektu i důvěře a je proto vybrán ke studiu na prestižní École supérieure de guerre v Paříži.
Studium ve městě na Seinou je zároveň vstupenkou mezi několik vyvolených důstojníků i příslibem míst nejvyšších. Navrátivší se Krejčí zažívá velmi šťastné období, velí královehradecké divizi, žení se a zakládá rodinu. Podobně jako ostatní důstojníci prvorepublikové armády je ctěnou osobností, účastní se společenského a kulturního života, zaslouženě patří k elitě své doby. Ke konci roku 1932 se v nové funkci zemského vojenského velitele stěhuje do Košic, aby o necelý rok později zamířil zpět do Čech - novým bydlištěm mu odteď bude Praha a pracovištěm kancelář náčelníka Hlavního štábu.
Kariéra v armádě
Popsat v několika větách to, co se následně podařilo generálu Krejčímu v nové funkci vykonat, je nemožné. Československá armáda se pod jeho taktovkou stala moderním, sehraným souborem, který v Evropě jen ztěžka nacházel konkurenci. S nejbližšími, pečlivě vybranými spolupracovníky vylepšil její organizační strukturu, do výzbroje zavedl moderní typy zbraní, kvalitativně i kvantitativně navýšil požadavky kladené na prosté vojáky i členy důstojnického sboru. I výstavba pohraničního opevnění či motorizace armády byly spojeny s jeho jménem.
Řídící schopnosti a mimořádné lidské kvality Ludvíka Krejčího se projevily i v roce 1938, kdy se začal naplňovat jeho trpký úděl. Armáda provedla dvě bezchybné mobilizace, zaujala obrané postavení, připravena bránit demokracii, generál Krejčí stál v jejím čele. A stál v něm i ve chvíli kapitulace, dodávaje ostatním sílu a zároveň vystupujíc proti jakýmkoliv pokusům o zvrácení rozhodnutí přijmout Mnichovskou dohodu. Necelý půl rok poté byl ze své funkce odvolán a čs. armáda přestala fakticky existovat.
Vše další již mělo v životě generála Ludvíka Krejčího trpkou příchuť. Za války byl po nějaký čas vězněn pro odbojovou činnost a pochopitelně sledován. Poté se na dva roky vrátil do řad nově vzniklé československé armády, ale že v jejich řadách nebylo pro muže jeho kvalit místo, je pochopitelné. Odešel tedy na penzi, ale ani tu mu nebylo dovoleno užívat dlouho. Byl degradován, ztratil nárok na penzi a stáří tak trávil jako pomocný dělník.
Celý rozhovor s Mgr. Pavlem Šrámkem, Ph.D. o generálu Krejčím můžete slyšet v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 9. 3. 2007.