Luboš Palata: Proč si připomínat výročí 21. srpna
Dvacátý první srpen 1968 jsem zažil, ale nic si z něj nepamatuji. Na rozdíl od mé ženy Lídy, které bylo tehdy dva a půl roku a ty tanky má před očima dodnes, mě byl pouhý rok a měsíc.
Mí rodiče beze mě, dodnes nevím, jak je to vůbec napadlo, odjeli tehdy do Jugoslávie a mě nechali prarodičům. Mému otcovi sice po sovětské invazi nabídli práci v švýcarského Babcocku, takže kdyby to tehdy vzal, mohl jsem být Švýcar.
Tedy pokud by se pro mě rodiče vrátili a já bych u dědy a babičky nevyrůstal jako sirotek, s bohatými rodiči někde za kopečky.
Rodiče se pro mě to okupační léto vrátili, ale bohužel, či bohudík mě nikam neodvezli a zůstali žít v Husákově normalizačním Československu. Se všemi důsledky, které to pro otce osmašedesátníka, jenž nikdy nepřestal srpnovou okupaci nazývat okupací mělo.
Tedy konec zářné kariéry odborníka na export elektráren, přeřazení na zcela řadovou pozici a až do osmdesátých let konec se služebními cestami. Pro mě osobně stop v mých snech stát se novinářem, pravda tehdy jen kulturní rubriky, protože psát za Husáka o politice jsem nechtěl a ani si to neuměl představit.
A samozřejmě, že do Jugoslávie jsem se už nikdy nepodíval. Až potom v devadesátých letech, ale to už to nebyla „jugoška“ ale Chorvatsko.
Když to tak shrnu, nebyl osud můj a mé rodiny nic zvláštního, vlastně jsme mohli dopadnout daleko hůř. Mého otce ale podobně jako spoustu lidí jeho generace invaze v srpnu 1968 a následná normalizace, která byla zradou Pražského jara, doživotně zlomila.
Politika už pro tuto generaci lidí byla navždy sprostým slovem, přežívání v šedé zóně životním stylem a odvahu a naději, s níž šli v těch šedesátých letech do tehdy svobodně se otevírajícího veřejného života, navždy ztratili.
Zřejmě by nakonec i náš vlastní vývoj došel k tomu, že „socialismus s lidskou tváří“ nejde uskutečnit a československý experiment by se podle všeho asi nezdařil, ale to se už nikdy nedovíme.
Rok 1989 přišel pro generaci Pražského jara příliš pozdě na to, aby se k jeho ideálům dalo vrátit. Z dnešního pohledu je to možná dobře, protože třetí cesty většinou nakonec nikam nevedou.
Bohužel generaci mých dětí už srpnová okupace nic neříká. Je to špatně, protože díky této nevědomosti jsou dnes mladí Češi náchylnější k sovětským lžím, které nyní šíří kágébácká věrchuška, jež dnes opět vládne v Kremlu a která se pokouší zastavit cestu Ukrajiny ke svobodě a demokracii tanky, okupací a horou lží podobně, jako kdysi Brežněv zadusil Pražské jaro.
My, kteří museli celé mládí poslouchat, že srpnová okupace byla bratrská pomoc a svobodné Pražské jaro kontrarevolucí, dokážeme tuto putinovskou lež o naší realitě rozeznat a pojmenovat. A to i díky tomu, že víme, co byla srpnová okupace, okupace o níž mimochodem už Kreml zase po brežněvovsku lže.
Proto je třeba 21. srpen 1968 mladší generaci Čechů i dnes připomínat, protože pak půjde tato okupace neototalitní Moskvě hůř opakovat.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
