Lopotné hledání eurokomisaře

24. únor 2004

Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě. Navíc s rizikem mezinárodní ostudy. Přesně v duchu tohoto nelogického počínání se nese rozhodování vlády o českém zástupci v Evropské komisi. Zadání bylo dlouhodobě jednoznačné. Do křesla tzv. eurokomisaře by měl usednout člověk, který se v evropské problematice velmi dobře orientuje a je jazykově slušně vybavený.

Kladnými body by měly být jeho případné kontakty na bruselské úředníky, nebo na poslance evropského parlamentu. Poměrně přesné zadání v českých poměrech už dopředu zužovalo okruh případných uchazečů. Sociální demokraté ho však ignorovali a díky své převaze ve vládě prosadili Miloše Kužvarta. Na něj vsadil především Vladimír Špidla.

Patrně se chtěl zbavit jednoho z nespokojených poslanců. Kužvart totiž po vítězných volbách počítal s postem ministra životního prostředí. Když ho nezískal zařadil se ke kritikům současného vedení sociální demokracie. Kužvartův odchod do Bruselu tak mohl oslabit tábor Špidlových odpůrců. Jiné rozumné vysvětlení pro až bezhlavé prosazování Kužvarta do funkce tzv. eurokomisaře se hledá těžko. Kužvart nepatřil zrovna mezi experty na problematiku Evropské unie. Systematicky se k této problematice na veřejnosti nevyjadřoval. Rovněž o jeho skutečných jazykových schopnostech panovaly různé pochybnosti.

Zkrátka pro vyslání do funkce, která je ostře sledována představiteli Evropské unie, to nebyl zrovna ideální kandidát. Přitom lidé, kteří mají s unií letité zkušenosti, by se v České republice našli. Mezi veřejností patrně nejznámější, je hlavní vyjednávač začlenění země do unie Pavel Telička. Ten prošel dlouholetým vyjednávacím maratónem. Při něm opakovaně dokázal jazykové schopnosti, měl dostatek příležitostí proniknout i do různých detailů unijní problematiky, o množství osobních kontaktů ani nemluvě.

Svým způsobem tedy ideální kandidát do funkce tzv. eurokomisaře. Je příznačné, že o něm se v první fázi jednání téměř nemluvilo. Přitom jde o typického úředníka, který není výrazně svázán s žádnou politickou stranou. Pokud tedy česká politická scéna chtěla do Bruselu vyslat jasný signál, že jí nejde o stranické zájmy, ale o vyslání dobře vybaveného odborníka, mohla uvažovat lidech typu Teličky. Nestalo se tak. Přednost dostal ryze stranický kandidát. Sociální demokraté totiž prakticky proti všem prosadili Kužvarta a Česká republika utržila mezinárodní ostudu dříve než se vůbec do Evropské unie dostala.

Samozřejmě je typické, že po blamáži přichází na řadu řešení, které se nabízelo hned na začátku. Tedy pod časovým tlakem nakonec sociální demokraté obrátili pozornost do diplomatických kruhů. Jejich pohled samozřejmě nemohl směřovat nikam jinam, než do teritoria Evropské unie. A v něm je momentálně mužem číslo jedna velvyslanec České republiky v Evropské unii Pavel Telička. Právě on se s největší pravděpodobností nakonec stane českým zástupcem v Evropské komisi.

Kruh se tak uzavře, vášně utichnou a Česká republika bude mít v Bruselu důstojného zástupce, jehož schopnosti nebudou často zpochybňovány a který v přímé konfrontaci bude vystupovat jako partner a ne jako vyjukaný učedník. Vláda si mohla fiasko ušetřit, kdyby hned jmenovala úředníka a ne politika. V současné rozhádané atmosféře nejsou totiž politici schopni vybrat někoho ze svých řad. Přitom o obsazení tzv. eurokomisaře by se mělo znovu diskutovat zhruba za půl roku, tedy po volbách do Evropského parlamentu. Právě po nich by se složení celé Evropské komise mohlo výrazně změnit. Do té doby mohli mít čeští politici dostatečný prostor se dohodnout.

Pro pověst České republiky bohužel takto uvažovat nedokázali. Anabáze kolem tzv. eurokomisaře rovněž ukazuje na nedostatečné politické schopnosti Vladimíra Špidly. Ty ukázal při volbě presidenta republiky. Tehdy šel tvrdě za vidinou zabránění Miloši Zemanovi v usednutí do presidentského křesla, a přehlédl přitom, že tím na Hrad pomůže opozičnímu kandidátovi Václavu Klausovi. Tato chyba se Špidlovi už několikrát vrátila jako bumerang. Třeba tím, že president vetoval některé důležité zákony a vláda měla problém je ve sněmovně znovu přehlasovat.

Nedomyšlenou snahou uklidit stranického oponenta do Bruselu opět Špidla pro svoje působení v premiérském křesla a v čele sociální demokracie napáchal více škody než užitku. Koaliční partneři mu fiasko s Milošem Kužvartem budou při vhodných příležitostech připomínat a mohou Špidlu svým způsobem vydírat. Uvnitř sociální demokracie pak Vladimír Špidla blamáží s Kužvartem přilil olej do ohně stranických svárů. Místo aby se zbavil jednoho z rebelů, Špidla chybným rozhodnutím pozici svých odpůrců ještě posílil.

autor: Petr Hartman
Spustit audio