Libor Dvořák: Monarchistické hnutí knížete Dmitrije Kantěmira

Přísně vzato se monarchistické ideje v tomto prostoru za poslední dvě desítky let nikdy žádné zvláštní popularitě netěšily. Ruská média to vysvětlují tím, že v části někdejších sovětských republik, třeba v Estonsku nebo v Turkmenistánu, ani neexistují odpovídající historické precedenty. Jinde se zase poukaz na silné panovníky z vlastních dějin dá využít v zájmu takříkajíc ideologickém, jako je to třeba s Tamerlánem v Uzbekistánu, ale o nějakém návratu k monarchii nemůže být řeči: trůn už je spolehlivě obsazen takříkajíc „demokraticky zvoleným prezidentem“ (v tomto případě Islamem Karimovem).

Přestože však monarchistické síly v žádné postsovětské zemi nejsou relevantní politickou silou, existují v tomto prostoru všude: v Gruzii je to například organizace Carská koruna, v Ázerbájdžánu (v němž ostatně už funguje diktátorská dynastie otce a syna Alijevových) zase jisté záhadné Monarchistické hnutí Eldara Grasimova – a v tomto seznamu bychom klidně mohli pokračovat. Připomeňme si ale případ, kdy se záměry podobně uvažujícího uskupení podařilo realizovat.

V již zmiňovaném Estonsku, které nikdy žádného monarchu nemělo, po územní reformě na počátku samostatného postsovětského státu nepřipadla omylem část známého ostrova Saaremaa žádnému okresu a ocitla se takříkajíc mimo schéma. Velmi rychle tu proto vzniklo bolkopolívkovské království Torgu, v jehož hlavě stanul poslanec Estonského parlamentu za Roajalistickou stranu Kirill Teiter. Tato strana byla projektem vyloženě recesistickým – jako hymnu si třeba vyvolila písničku Ally Pugačovové Králové dokážou všechno. Strana ovšem ve volbách na počátku 90. let získala přes 7 % hlasů a v estonském parlamentu získala 8 křesel. Na první zasedání sněmovny přijeli poslanci království Torgu na vypůjčených koních a ve vypůjčené rytířské zbroji. Projekt mírumilovně skončil v roce 1993 začleněním království do zbytku Estonska.

A proč tyto představy nejen v postsovětských, ale i obecně v postsocialistických zemích včetně naší tak úporně přežívají? Bezesporu hlavně proto, že v zemích, kde komunismus sice už neplatí, ale skutečná fungující demokracie taky ne, nabízí historicky vyzkoušené a zdánlivě osvědčené snadné řešení problémů, jež ovšem snadno řešit nelze.