Libor Dvořák: Kremelský loutkář

Surkovova pozice se dlouho zdála neotřesitelná, a tak není divu, že jeho odchod a mlčení po něm vyvolávalo nejroztodivnější spekulace – tím spíš, že ochotnými glosátory byli premiér Medveděv, vicepremiér Šuvalov či dnes mimořádně vlivný oficiální představitel Vyšetřovacího výboru RF Markin. Ti vysvětlovali Surkovův odchod po tolika letech na výsluní málem jako samozřejmost, což jim přirozeně nikdo nevěřil.

O to zajímavější jsou dnes první komentáře Surkova samotného. Ve zmíněném rozhovoru zdůraznil, že Putina poprosil o možnost odejít sám: „Pokolikáté už projevil vůči mně porozumění, Díky,“ řekl k tomu Surkov doslova a pokračoval tvrzením, že jeho rozhodnutí bylo emocionální, že ona emoce trvala dva roky a že důvody byly ryze osobní. Český skeptik, znalý jeho předchozího osudu by s ním asi byl hned hotov a podobné vysvětlení by glosoval výrokem „to vyprávěj koňovi“.

O svém nejvyšším veliteli mluví s velkou pokorou a říká o něm, že ho stejně jako dřív považuje za muže, jehož Rusku seslal Bůh, aby „je zachránil před rozplynutím v cizorodém živlu“. Zajímavé je, jak až hystericky se vymezuje vůči opozici, k níž byl kdekým přiřazován a která se, pokud by s ní opravdu spolupracoval, podle mnohých mohla stát příčinou jeho pádu. V rozhovoru říká, že opozičníci jsou „jeho protivníci, ba možná přímo nepřátelé, jež nikdy podporovat nebude“.

Popravdě řečeno celé interview připomíná příslovečné lezení ke křížku a o skutečných důvodech Surkovova odchodu z vrcholné ruské politiky se z něj nedovídáme nic. Ledaže by měl pravdu známý ruský politolog Stanislav Belkovskij. Ten soudí, že „Surkov má potíže s hledáním vysoké funkce, na jaké byl doposud zvyklý, a tak si chce nějakou zasloužit“. Inu, nic nového pod sluncem…