Libor Dvořák: Bez ideologie to neumíme, tvrdí dokumentarista o současném Rusku

Těsně před oslavami 70. výročí konce války mnozí ruští i zahraniční politologové, historici i publicisté přemýšlejí o tom, čím se tuto ideologii současné Rusko snaží nahradit.

Zajímavé myšlenky v této souvislosti vyjádřil televizní dokumentarista Andrej Někrasov.

Bez ideologie to neumíme, jako by říkal ve svém zamyšlení pan Někrasov a připomíná, že „Rusko bylo skoro celé 20. století laboratoří, v níž se konal jeden z nejvelkorysejších ideologických experimentů v celé lidské historii“.

Po velkém sovětském krachu ale tohle vše vymizelo a původně to nebylo nahrazeno ničím.

Čtěte také

Po rozpadu SSSR skutečně vzniklo ideologické vakuum – většinu postsovětského obyvatelstva komunistická víra najednou opustila, ačkoli zpočátku byla tak silná, že dokázala nahradit i křesťanství.

Teď ji samotnou měly vystřídat demokratické hodnoty, a je pravda, že na počátku 90. let to tak v ještě nevychladlém perestrojkovém nadšení vypadalo.

Generální zkouška vojenské přehlídy v Moskvě k 70. výročí konce Velké vlastenecké války|foto: ČTK/AP, Pavel Golovkin,ČTK

Přišla však divoká privatizace, vznik oligarchie a rozkradení národního majetku hrstkou bezohledných dobrodruhů. Běžný Rus má přitom za to, že tohle vše se dělo za přímé asistence Západu. Což byl pro případnou demokracii západního střihu v Rusku jasný umíráček.

Co teď? Nějaký čas zmíněné vakuum vyplňovalo doposud nevídané spotřebitelství, rodící se na vlně rychle se obrozující ekonomiky.

Ekonomické potíže z let 2008 až 2009 začaly ve společnosti spontánně a řízeně vyrážet první výhonky nové ideologie, vycházející v podstatě ze starých ruských nacionalistických tradic, přiživovaných hesly typu Rusko pro Rusy, nevraživostí vůči přistěhovalcům a podobně.

Krize způsobená událostmi na Krymu a východní Ukrajině dala této staronové ideologii zcela konkrétní obrysy, soudí režisér a scénárista Andrej Někrasov.

Čtěte také

Jejím základem se stává přímo neuvěřitelná směsice nostalgie nad slavnou sovětskou minulostí, odporu k oligarchům, maloburžoazního lpění na materiální stránce života a samozřejmě xenofobie.

Svou národní příslušnost a identitu si přitom Rusové nejvíc uvědomují v dobách vnějšího ohrožení, a jak se zdá, je to nejsilnější politická tradice, která v Rusku historicky existuje.

Přípravy na vojenskou přehlídku v Moskvě vrcholí. |foto: ČTK/AP, Dmitry Lovetsky,ČTK

Moskevští a petrohradští intelektuálové možná pošilhávají po západních hodnotách, ale ať se hnete kamkoli na venkov, jemuž se rusky případně říká glubinka, a narazíte především na bezmeznou národní či spíše nacionalistickou pýchu, říká Někrasov.

My už jen dodejme, že když se tyto, mírně řečeno, poněkud staromódní prostonárodní představy o okolním světě nejen nekorigují, ale naopak kultivují, máme tu Rusko, s nímž budeme konfrontováni přinejmenším léta, ale ještě spíše desetiletí.