Létající šneci

Jak by překonali tisíce kilometrů mořských dálav? Už Charles Darwin podezíral ze zavlečení šneků na výspu v Atlantiku ptáky. Teď mu daly zapravdu výsledky analýz šnečí DNA.

Miliony lidí dnes a denně usedají na paluby letadel, aby za pár hodin vystoupili na druhém konci světa. Nizozemští přírodovědci nedávno zjistili, že už před dávnými časy cestovali letecky na úžasné vzdálenosti nevelcí šneci. Dostali se až na ostrovy Tristan da Cunha, jež se těší pověsti nejodlehlejších ostrovů světa. Od nejbližší pevniny - břehů Jižní Afriky - je dělí 2 400 kilometrů rozbouřeného moře. Námořníci mu už po staletí přezdívají "řvoucí čtyřicítky" podle vichrů vanoucími na jižní polokouli pásmem kolem 40. rovnoběžky. Ostrovy objevili Portugalci počátkem 16. století a jméno dostaly po portugalském admirálovi Tristaovi da Cunha, který je obeplul v roce 1506. Na ostrovech není vhodné místo k přistání, a tak na ně lidská noha poprvé vstoupila až v roce 1643. Osídleny byly teprve v roce 1810 a ani dnes nepřesáhl počet jejich obyvatel tři stovky. Od roku 1816 patří ostrovy britské koruně, která je obsadila, aby měla krytá záda v místě Napoleonova exilu na ostrově Svaté Heleny. Už roku 1824 přijel do nové državy anglický přírodovědec John Gray a studoval tamější přírodu. Brzy narazil na záhadu. Na ostrově žijí nevelcí plži s úzkou špičatou ulitou, kteří jako kdyby z oka vypadli hroticím rodu Balea. Jenže ty žijí daleko od ostrovů. Najdeme je na severu Afriky a v Evropě. V Asii zasahují svým výskytem až na severní svahy Himálaje. Nejblíže ostrovům Tristan da Cunha se hrotice vyskytují na ostrově Madeira a na Azorách. Z těch je to na Tristan da Cunha vzdušnou čarou 9 000 kilometrů.

Jak se hrotice na výspu v jižním Atlantiku dostaly? Tahle otázka vrtala hlavou už Charlesi Darwinovi. Ten máčel evropské hrotice v mořské vodě a zkoumal, co plži vydrží. Zjistil, že rychle hynou a samy na ostrovy Tristan da Cunha doplavat nemohli. Otec evoluční teorie dával k dobru hned dvě vysvětlení. Tvrdil, že drobné plže mohli na ostrovy zavléct nevědomky lidé. To však byl omyl. Hrotice žily na ostrovech dávno před lidmi. Mnohem blíže pravdě byla druhá z Darwinových teorií, podle které šneci na ostrov doletěli. Nikoli sami, ale jako "černí pasažéři" přichycení na nohách tažných ptáků. Darwin si i tuhle teorii ověřoval experimentem, při němž nechával hrotice přilnout k nohám kachen a sledoval, jak dlouho se šnek udrží. Řadě vědců se zdála Darwinova "letecká teorie" přitažená za vlasy a dávali přednost hypotéze, podle které je shoda evropských a tristanských šneků výsledkem slepé náhody. Odmítali řadit šneky do stejného rodu Balea a vymysleli pro jihoatlantické šneky zvláštní rod Tristania.

Definitivně daly Darwinovi zapravdu výsledky genetických analýz hrotic z Evropy, Azor, Madeiry a z ostrovů Tristan a Gough v souostroví Tristan da Cunha. Ty mimo jakoukoli pochybnost dokazují, že šneci měli společné předky a jsou si blízce příbuzní. Z Evropy se dostali nejen na Azory a Madeiru, ale třeba až na Island. Z Azor a Madeiry pak cestovali dál - až na Tristan da Cunha. Některé madeirské hrotice si však "koupily zpáteční letenku" a vrátily se po mnoha generacích do Evropy jako nový druh Balea heydeni. Zprávu o "létajících šnecích" přinesl na svých stránkách prestižní vědecký týdeník Nature.

Za nejpravděpodobnější "cestovní prostředek" hrotic považují odborníci "ptačí aerolinie" tažných brodivých ptáků. Hrotice putovaly přes Atlantik přilepené na ptačích nohách. Je to pro ně celkem běžný způsob dopravy, i když jej obvykle využívají k podstatně kratším cestám. Hrotice žijí v korunách stromů a na zemi je najdeme málokdy. Ze stromu na strom se dostanou bez toho, že by musely slézat dolů. Vylučují silně lepkavý sliz a tím se přichytí na nohu ptáka, který usedl na větev v koruně stromů. Nechají se přenést na jiný strom a tam se zase pustí. Některé hrotice se ale zjevně přepočítaly a ptáci je zanesli mnohem a mnohem dál.