Legrace z gheta

Nedávno vysílala dokumentární film o legendárním Mac Fričovi, v té scéně, při natáčení skutečně zemřel člověk. Rozdrtil ho parní válec. Divadlo je svět dvou masek: smíchu a pláče. I svět je takový.

Chudý člověk může přihlížet a žít si po svém, jak mu ta děravá kapsa stačí. Může mít své naděje i plány a věčně doufat, například v biografu, nebo u televizních seriálů nebo s knihou z Červené knihovny v ruce, že Fortuna, ta vrtošivá paní se i na něj usměje a z chuďase se stane princ.

A tak ten chudý člověk přelistuje ze stránek světových, kde se hovoří o bilionech a bezedných fondech neznámých institucí, na stránky domácí a dočte se tam, že pan Morava je bezcharakterní lump, zatímco pan Tlustý je oběť, krize ve straně je i není, názor od názoru a volič si nakonec odnese jediný dojem , totiž : pravidla pro politiku a běžný život jsou odlišná, měřítka hodnot nezměřitelná a lépe koukat na fotbal než na jednání parlamentu.

A také se ten ranní čtenář dočte, že budeme mít tři druhy romských ghet. To slovo mrazí minulostí. Na romské vlajce je čakra a pod ní zelená pláň a modrá obloha, co symbol kočovnictví, vesmírného tuláctví dětí svobody a volnosti, jak přesvědčují filmy, v nichž jdou cikáni do nebe, v realitě problémové etnické skupiny.

Nápad, že by každý malý Rom měl mít vlastního učitele ostře kontrastuje se vznikem gheta - tu mírnější, pro solventní Romy, tu se zostřeným režimem, pro zadlužené Romy. Mít vlastního učitele mohly mít leda tak děti dávných šlechtických rodin nebo dnešních milionářů a nejsem si jist, že by poměr jednoho učitele na jednoho malého Roma měl blahodárný vliv na budoucí sociální a společenské poměry.

Mapa Evropy s počty romského obyvatelstva vypadá dost beznadějně a lze pochybovat o tom, že současné jednání v Bruselu k něčemu kloudnému povede. Rozpočet Evropské unie zatíží další desítky milionů eur na převýchovu, výchovu, vzdělávání, resocializaci a bůhví na co ještě, což se zásadním způsobem nedotkne především romské menšiny, odolávající všem snahám naší civilizace o splynutí a asimilaci.

V Bavorsku jsem myslím pochopil, že ani dvě sousední země s tak podobnou mentalitou obyvatel nebudou nikdy zcela kulturně a společensky asimilovat, nýbrž jim zbývá jediné - podporovat vzájemnou toleranci, snahu o pochopení a vyhledávat to, co je nám společné, namísto úporného lpění na hranicích střetových ploch.

Nicméně se mi zdá nebezpečné, když si začneme zvykat na slovo "ghetto."

Respektive : když si začneme zvykat, že neřešitelnost problému se dá řešit segregací.

Není to zase tak dávno, kdy jsme byli v situaci národa odsouzeného k násilnému vystěhování za Ural.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .