Las Médulas, zlatá pokladnice římské říše

Autora článku jste mohli slyšet v pořadu Vstupte! (viz související příspěvky v pravém sloupci).

Ruina montium, tak nazval Gaius Plinius Secundus (23-79 n. l.) metodu těžby v římských zlatých dolech Las Médulas v severozápadním Španělsku. Od roku 1997 je tato oblast - doklad lidské kreativity uplatněné v hornictví, jedinečných technologických systémů použitých dávnou civilizací a kulturní krajiny jako výsledku lidských zásahů i přírodních procesů - zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Římská říše byla po řadu století nejmocnějším státním útvarem tehdejšího světa, její impérium se rozprostíralo podél Středozemního a Černého moře, od alpsko-karpatské horské hradby po severní část Afriky a na nemalé části Přední Asie. Prostoru založeného na vojenských výpadech měla víc než dost, ale nedostávalo se jí zlato, které potřebovala pro financování svých výbojů, chod své správy a uspokojení přepychu svých vládců. Její mateřské území (dnešní Itálie) moc zlata neposkytovalo, prameny Egypta a Núbie již byly většinou vyschlé a nepostačovaly ani zlatonosné zdroje Dalmácie a Dácie. A tak se krátce po začátku 1. století n. l. nejvydatnějším zdrojem římského zlata stalo území severozápadní Hispánie, až 100 km široký pás sahající od pobřeží Biskajského zálivu po dnešní provincii León.

V tomto "zlatém pásu" leží naleziště Las Mé­dulas, které dokumentuje, co ?všechno byli Římané schopni učinit, aby naplnili svoji touhu po drahém kovu. Tehdejší cestovatel a přímý svědek tamního dolování Gaius Plinius Secundus popsal Las Médulas v ?XXXIII. kapitole knihy Historia naturalis jako "dílo, které předčilo práci obrů". Pozůstatky po této činnosti tvoří přírodní amfiteátr s rudohnědými skalními pyramidami a stěnami provrtanými podivnými systémy chodeb a komínů.

Historie zlata ve starověké Hispánii

Zlato se na Iberském poloostrově získávalo rýžováním potočních a říčních náplavů již ve 3. tisíciletí př. n. l. Stejně se rýžovalo před příchodem Římanů, a to zejména na jihu Španělska v oblasti měděných dolů v pohoří Sierra Morena, ale i na severu v Asturii a Galícii. Poté, co Římané severní části staré Hispánie počátkem 1. století n. l. obsadili, využili jejich prospektoři znalosti tamních obyvatel i své zkušenosti se získáváním zlata v dříve obsazených oblastech Dalmácie, Dácie, Egypta a Akvitánie. V poměrně krátké době rozvinuli těžbu zlata nejen z říčních náplavů, ale zejména z pevných hornin obsahujících zlato. V té době se zlato dolovalo na řadě míst, největší a nejvýznamnější však bylo Las Médulas. Zpočátku tu získávali zlato výběrovou povrchovou i podzemní těžbou bohatších vrstev, rozsáhlost naleziště si však vynutila těžbu způsobem, který spočíval v postupném "rozebrání celých hor", ruina montium.

Pro těžkou práci v dolech byli získáváni hlavně domácí obyvatelé. Vedle pracovníků v dole byli zapotřebí lidé na řízení a udržování infrastruktury, inženýři pro vyměřování důlních děl a vodních kanálů, úředníci a administrátoři, což si většinou Římané zajišťovali sami. Z domácího obyvatelstva pocházeli spíše kováři na výrobu pracovních nástrojů a také lidé, kteří se starali o stravování. Plinius zmiňuje mimo jiné práci 60 000 otroků. Mínil tím domácí obyvatele? Někteří historici považují toto číslo za přehnané, podle nich mohlo v dole pracovat nanejvýš 20 000 lidí. Okolnosti těžby zlata v Las Médulas lze však srovnat s údaji z novověkých "zlatých horeček". Porovnáním s literaturou o různých nalezištích (a v jednom případě i s autorovou osobní zkušeností) lze zpochybňovaný údaj o práci 60 000 lidí v Las Médulas považovat spíše za minimalistický.

Vodní infrastruktura

Voda byla hybnou silou a prostředkem ve všech fázích těžební činnosti v Las Médulas. Dostávala se sem z rozvodí řek Duero a Sil systémem kanálů až 100 km dlouhých. Jejich výstavba vyžadovala dokonalou přípravu včetně vyměřování a nivelace, pracovní vypětí a často i odvahu budovatelů.

Nestačilo však jednou provždy ?vybudovat kanály a provádět jejich údržbu, s postupem těžebních prací bylo nezbytné doplňovat jejich systém a budovat kanály nové. Co se dělo s vodou přivedenou na ložisko, objasňuje Plinius: Když si takto pokoří vodu, na vrcholcích kopců vyhloubí rezervoáry dvě stě stop dlouhé a dvě stě stop široké, deset stop hluboké. Zhotoví pět výustí, asi tři čtverečné stopy, a když se rezervoár zaplní vodou, zdvihnou stavidla, aby voda plnou silou pronikla do podzemních prostor.

Doprava odpadu

Většinu odtěžené hmoty tvořil v Las Médulas odpad. Ten byl z kopců přemisťován do vzdálenosti až několika kilometrů kanály zvanými "agogae". Jejich stěny byly zpevněny dřevěnými prkny. V dnešním terénu již nelze rozpoznat topografii těchto děl, která se postupně zaplňovala, a byla proto budována nová. Rovněž je obtížné si představit množství vody potřebné pro uskutečnění přenosu tak velkých objemů hornin. Hromaděním odpadů se kolem těžební oblasti vršily tzv. "murias", zaujímající dnes plochu přes 6 km?. Přehradily i některá údolí a mimo jiné daly vznik rozsáhlým jezerům Carucedo a Somido.

Kolik horniny bylo přemístěno a kolik zlata získáno?

Původní morfologii hor, ze kterých se získávalo zlato v Las Médulas, je dnes možné odhadnout jen podle neodtěžených částí kopců a podle hromad odpadu. Není proto divu, že se odhady odtěžených hornin značně liší (od sta do pěti set milionů krychlových metrů). Určitou představu poskytne celková plocha těžené oblasti (5,4 km^2) a odhad průměrného snížení reliéfu celého území o 40 m. Z těchto údajů vyplývá, že se odtěžilo nějakých dvě stě milionů krychlových metrů. Povrchový důl s tak rozsáhlou těžbou by byl pokládán za jeden z největších na světě i dnes.

Neexistují ani přímé záznamy o množství získaného zlata. Plinius zmiňuje roční produkci v severozápadní Hispánii 20 000 liber (asi 6,5 t), tj. za téměř dvě a půl století okolo 1500 t. Tomu odpovídají odhady řady badatelů, existují však i odhady téměř o řád nižší. Pokud ovšem vycházejí z Pliniova svědectví, měly by se odhady týkat zlata získaného na celém území severozápadního Španělska, nejen v Las Médulas.

Rozporné informace bývají podávány i o ob?sa?hu zlata v horninách Las Médulas. Občas se můžeme dočíst o obsazích 3 g zlata v 1 t horniny. Podle výsledků nových výzkumů však průměrné obsahy zlata ?nepřevyšovaly 300 mg/m?. Z toho vyplývá reálný odhad celkového množství zlata získaného z Las Médulas v rozmezí 100-200 t.

V souvislosti se starověkou těžbou zlata na severozápadě dnešního Španělska je zajímavé konstatování, že Španělé jako výsledek konkvisty Střední a Jižní Ameriky v 16. století si pravděpodobně přivezli méně zlata, než ho na jejich území počátkem n. l. získali Římané. Historie sice opět neposkytuje přesné údaje, nicméně podle seriózních odhadů tento import v 16. století představoval asi 40 procent tehdejší světové zlaté produkce, tedy něco přes 300 t. Jiné zdroje hovoří o dodávce zlata z Mexika v letech 1522-1547 ve výši 30 t, z Kolumbie ho v letech 1503-1660 mělo být dovezeno celkem 185 t, neúspěšný pokus Inků v roce 1532 o vykoupení krále Atahualpy je měl přijít asi na 6 t zlata. Mnohé historické romány i odborné monografie popisují auri sacra fames španělských konkvistadorů a stovky jejich lodí převážejících až 200 t nákladu, jenže kolik z toho bylo zlata? Španělé na počátku novověku prostě měli smůlu - zlato z jejich území dávno předtím vytěžili a odvezli Římané.

Kompletní článek naleznete na webových stránkách časopisu Vesmír. Můžete si prohlédnout také obsah celého čísla.