Kult árijského zdraví aneb Proč nacisté milovali kávu bez kofeinu

Píše o tom americký internetový magazín Atlas Obscura.

Káva se poprvé objevila v 15. století. Připravovala se různými způsoby a různě silná, kdo se ale chtěl vyhnout kofeinu úplně, ten musel sáhnout po nějaké náhražce, například po hořké pražené čekance. Až v roce 1905 v německých Brémách objevil Ludwig Roselius způsob, jak vyrobit chutnou verzi opravdové kávy, která přitom žádný kofein neobsahuje.

Roseliův vynález má ve světě dobrého jídla a pití podivné postavení – jen zřídka se najde někdo, kdo by ho měl rád, lidé ho častěji spíš jen trpí a kávoví puristé jím pohrdají.

Na začátku své existence si ale káva bez kofeinu našla zvláštní skupinu příznivců a podporovatelů – německé nacisty. Když se NSDAP dostala k moci, její vůdci doporučovali pít kávu bez kofeinu, protože ten považovali za jed. Pití takové kávy bylo součástí státní politiky, která měla uchovat zdraví árijské populace.

Štastná náhoda

Podobně jako je tomu s mnoha jinými vynálezy, je i historie kávy bez kofeinu trochu zašmodrchaná. Podle knihy 100 let Kaffe HAG Roselius věřil, že smrt jeho otce způsobilo nadměrné pití kávy a proto vynalezl její verzi bez kofeinu, aby tak zachránil ostatní závislé.

Jiná teorie ale tvrdí, že k objevu došlo náhodou – Roselius prý dostal zásilku kávových zrn, kterou cestou v podpalubí zalila slaná mořská voda. Místo toho, aby nasolenou kávu prostě vyhodili, Roselius a jeho kolegové se vydali cestou objevitelů: když kávu uvařili, prozkoumali její chemické vlastnosti a ochutnali zrna. Zjistili, že kromě lehkého slaného nádechu se chuť kávy nezměnila.

Mořská voda navíc kávu nějakým způsobem zbavila kofeinu. V každém případě si Roselius nechal v roce 1905 svůj postup patentovat. O rok později založil společnost Kaffee HAG, která v Německu začala prodávat kávu bez kofeinu jako luxusní zboží. Brzy ji pod obchodním jménem Sanka – od francouzského Sans caféine – začal dodávat i do ostatních evropských zemí a po první světové válce i do Spojených států.

Ludwig Roselius, vynálezce kávy bez kofeinu|foto: CC0 Public domain

Během dvacátých a třicátých let Roselius svůj marketing přizpůsobil tomu, že ve Výmarské republice byl v oblibě zdravý životní styl.

„Výjimečná zrnková káva Kafee HAG chrání srdce a nervy,“ čteme v jedné reklamě, zobrazující muže v jezdeckém obleku. Lidé, například přívrženci hnutí Lebensreform, tedy „Reformy života“, tehdy toužili po životním stylu, který by byl „přirozený“ a „bližší přírodě“.

Boj proti tabáku, alkoholu a kávě

Kromě propagace nudismu a biozemědělství podporovatelé hnutí Lebensreform navíc dodržovali dietu neobsahující stimulanty, jako jsou rafinovaný cukr, tvrdý alkohol, tabák, maso a kofein. Tato filozofie ovlivnila zdravotnickou politiku nacistického režimu.

„Ve třicátých letech bylo tohle všechno součástí nacistického hnutí pro zdraví, které se v podstatě stalo součástí oficiální politiky,“ říká Uwe Spiekermann, historik z univerzity v Göttingenu. Dodává také, že nacističtí vědci jako Hans Schreiber a Leonardo Conti tažení proti alkoholu, tabáku a kávě podporovali.

Pod vládou nacistické strany mělo pití bezkofeinové kávy pomoci uchránit vychvalovanou árijskou rasu. Geoffrey Cocks, autor knihy s názvem Stát zdraví: Nemoc v nacistickém Německu, říká, že nacisté „věřili, že jejich úkolem a odpovědností je nejenom ochránit zdraví jednotlivých Němců, ale také zdraví celého německého národa jako biologického a rasového celku.“ To samozřejmě vylučovalo Židy, ostatní neárijce a také homosexuály a nemocné.

V příručce z roku 1941 určené pro členy Hitlerjugend se psalo, že přinejmenším pro mladé lidi je kofein jedem „v jakékoliv podobě a v jakékoliv koncentraci“. Podle Roberta Proctora, historika ze Stanfordu, byla na konci třicátých let káva bez kofeinu „široce dostupná, nicméně přísně regulovaná“.

Neznamená to samozřejmě, že by úspěch bezkofeinové kávy byl bez nacismu nemožný. Historik Spiekermann poznamenává, že řada vládních kampaní proti kouření a za střízlivost skončila neúspěchem, a německá káva bez kofeinu se stále profilovala především jako luxusní zboží. V zahraničí se po první světové válce prodej výrobků Kaffee HAG také zvyšoval.

Nedá se ani s jistotou říct, že by Kaffee HAG podporoval nacistickou stranickou linii. Historik Gideon Reuveni poznamenává, že tento výrobce svou kávu propagoval jako košer výrobek. A také, že Roselius v roce 1932 prohlásil: „Kdokoliv, kdo pije Kaffee HAG, je pro nás drahý a důležitý. Jeho politická příslušnost přitom nemá nejmenší význam.“

Další z historiků Jonathan Wiesen se přesto pokusil symbiotický vztah mezi Kaffee HAG a nacistickým režimem zmapovat. Mimo jiné proto prostudoval řadu článků v interním firemním tisku. Zjistil, že Kaffee HAG zásobovalo svou kávou a také čokoládovým nápojem Kaba některé velké nacistické akce, například setkání členů Hitlerjugend v Norimberku v roce 1936. Roselius sám pak podporoval Hitlera.

„Podobné spojení zisku a veřejného zájmu bylo běžné před i po roce 1933,“ píše Wiesen. „Ale pozornost, kterou Roselius a jeho firma věnovali zdraví, tělesné kráse a nordické filozofii, ve spojení se zájmem o veřejné blaho, zvlášť silně rezonovala ve státě, jehož cílem bylo dosažení ekonomické a především rasové čistoty.“

Pervitin nevadil

Německé originální balení pervitinu z dob druhé světové války|foto: CC0 Public domain

Ironií osudu je, že pití kávy bez kofeinu tehdy ve skutečnosti představovalo pomalý způsob otravy. V nápoji, vyráběném podle Roseliova patentu, zůstávaly stopy benzenu, což je potenciálně jedovatý uhlovodík. Dnes už se káva bez kofeinu samozřejmě vyrábí jinak.

Navíc nacisté sice považovali lehké podráždění, způsobené šálkem kávy s kofeinem, za ideologicky nežádoucí, s klidem ale Němcům zároveň doporučovali, aby se posilňovali čokoládou s pervitinem, jak o tom píše Norman Ohler v knize Totální rauš – Drogy ve třetí říši.

Pervitin pomáhal zvýšit produktivitu, ale nikdo ho nepovažoval za škodlivý. „Doporučovalo se konzumovat tři až devět kousků této čokolády denně. Uvádělo se, že na rozdíl od kofeinu jsou podobné přípravky zcela bezpečné,“ cituje z Ohlerovy knihy článek v magazínu Atlas Obscura.