Krize kolem Iráku je příčinou ostrých rozporů i mezi arabskými zeměmi

I další přípravná schůzka ministrů zahraničí v první polovině února skončila neúspěchem, když předsedající Libanon prosadil v rozporu s předcházejícími dohodami text rezoluce, která kritizovala ty arabské státy, které poskytly svoje území jako základny pro možný útok na Irák. Dvaadvacet členů Ligy arabských států prostě není schopno najít v otázce Iráku společný postoj a řeč. Jejich rozpory naopak, jak se zdá, se spíše prohlubují. Další termín summitu hlav států byl ohlášen na prvního března.

Čtvrteční schůzka ministrů zahraničí jí měla do detailu připravit, ale Irák v pondělí požádal o další, tentokráte dvoutýdenní odklad. Ještě v pondělí ráno měl pořádající Egypt příslib účasti jednadvaceti ministrů z celkem dvaadvaceti členských zemí. Večer se už k požadavku Iráku na odložení připojila Sýrie, Sýrií kontrolovaný Libanon a údajně i některé severoafrické země. Co se stalo? Irácký ministr zahraničí ve své žádosti uvedl jako důvod to, že jeho úřad je v současné době plně vytížen plněním požadavků zbrojních inspektorů Organizace spojených národů.

Mnohem pravděpodobnější se zdá být jiné vysvětlení. Irácké vedení má totiž rostoucí obavy z jakékoliv schůzky většího počtu arabských zemí, pokud by nebylo předem jisté, že jednoznačně podpoří stanovisko Saddáma Husajna. Podobná jistota je ovšem v nedohlednu.

Některé státy Perského zálivu nejenom, že poskytly svoje území jako základny pro americké jednotky, ale Spojené arabské emiráty dokonce v minulých dnech přesunuly do Kuvajtu svoje vojenské jednotky na jeho obranu a podporu případné vojenské invaze do Iráku. Saddám Husajn proto nechce a nemůže riskovat, že by se v kritických dnech mezinárodní diplomatické války a jednání Rady bezpečnosti OSN objevilo nějaké stanovisko Ligy arabských států, které by ho jednoznačně nepodpořilo či nedej bože dokonce kritizovalo.

A tak kvůli Iráku a jeho diktátorovi stoupá i napětí mezi arabskými zeměmi. Nejlepší ilustrací je návrat tvrdé kritiky sousedních arabských zemí na stránky iráckého, státem kontrolovaného tisku. Po roce smířlivějšího tónu k bývalým nepřátelům, se teď houfně objevují články, citující údajné výroky Saddáma Husajna o zbabělosti a podlézání Západu, kterého se podle něj mají dopouštět některé arabské státy.

Egyptský ministr zahraničí Hosní Mubarak, který přípravnou schůzku ministrů zahraničí v letovisku Šarm al-Šajch u Rudého moře svolává, neskrýval v pondělí večer svoje rozčarování. "Musíme se sejít", - prohlásil - " summit, který by se sešel až po úderu (rozuměj tedy spojenecké invazi), by postrádal smysl. Jenom by dále zhoršil arabskou situaci a vedl by ke slovní válce mezi arabskými státy".

Ten jako téměř jediný z arabských státníků se osobně snaží aktivně prostředkovat v irácké krizi. Egypt na jedné straně jeho ústy opakovaně žádal Saddáma Husajna, aby spolupracoval se zbrojními inspektory OSN a na druhé straně se sám Mubarak jenom v minulém týdnu sešel jak s francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem, tak s německým kancléřem Gerhardem Schröderem. Mubarak proto v pondělí oprávněně kritizoval nečinnost ostatních arabských zemí, když řekl: "Arabské státy neprojevují v této otázce žádné známky života, jakoby se jich vůbec netýkala". Konec citátu.

Egyptský ministr zahraničí tedy správně ukázal na bolavé místo arabské politiky, ale správné vysvětlení je nejspíše na straně zcela opačné. Většina arabských států k irácké krizi mlčí, protože velmi dobře cítí, že se jich životně dotýká. Případné svržení Saddáma Husajna by mohlo být začátkem obrovských změn ve stále pomaleji se přizpůsobujícím arabském světě.

V roce 1980 islámské země Středního východu zajišťovaly třináct procent světového exportu a přijímaly pět procent světových investic. Dnes, tedy po dvaceti letech, reprezentují pouhá tři procenta světového exportu a pouhé jedno a půl procenta zahraničních investic. Řečeno jinak, celý islámský střední východ dohromady přitáhl jenom o malinko více investic, než malé evropské Švédsko.

Za stejnou dobu se počet obyvatel této oblasti téměř zdvojnásobil. Většina z dvaadvaceti členských států Arabské ligy se přesto snaží bránit status quo. Irácká krize je pro ně proto více, než jenom jedna obava navíc.