Kraje se možná emancipují

28. srpen 2002

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci majetku krajů je určitě krokem na cestě k emancipaci a větší váze těchto územněsprávních jednotek. Ani ne tím, že kraje získaly normální právo nakládat se svým majetkem, ale především tím, že se byly schopny domluvit a ve věcech společného zájmu jednat a vydat se tradiční demokratickou procedurou, tedy požádat o rozhodnutí nezávislý soud, nejprve obecný, potom Ústavní.

Zástupce olomouckého hejtmana Ivan Kosatík má bezesporu pravdu, když pro ČTK komentoval toto rozhodnutí jako úspěch lidí, kteří chtějí dotáhnout do konce reformu veřejné správy. Po ní by kraje měly být plnoprávnými a sebevědomými subjekty, nikoli jen formálními prodlouženými rukami pražského ústředí. V tomto smyslu je určitě žádoucí, aby kraje měly majetek, vlastní příjmy a vlastní kompetence. To bylo ostatně proklamovaným a vehementním cílem těch, kteří krajské zřízení léta prosazovali.

Stát by měl pokud možno co nejvíce svých pravomocí předat krajům, co je možné rozhodovat na jejich úrovni, to je třeba předat, tak zněl hlavní argument. Místní politikové i úředníci budou lépe vědět, co je v kraji potřeba. Budou to určitě vědět i v případě majetku škol, kterých se týkalo aktuální rozhodnutí soudu. Podle původního rozhodnutí ministerstva musely původně kraje žádat o svolení, když chtěly převedený majetek prodat, darovat nebo pronajmout nemovitosti škol na dobu delší než jeden rok.

Z toho jasně vyplývá, že stát, tedy v tomto případě ministerstvo školsví, příliš nedůvěřovalo krajským samosprávám, že budou se školním majetkem dobře hospodařit. Nakolik byla tato nedůvěra důvodná, ministerstvo nevysvětlilo.

Pravda ale je, že mezi ním a kraji nikdy nepanovala příliš přátelská atmosféra. Naposledky se obě strany dostaly do těžkého konfliktu, když ministerstvo v podstatě obvinilo kraje, že sabotovaly zvýšení učitelských platů, přestože ministerstvo příslušné zvýšení zajistilo.

Někdy se soudilo, že nedůvěra obou stran plyne především z toho, že ministr minulé vlády byl členem jednobarevného kabinetu sociální demokracie, zatímco většinu krajů ovládaji středopravé koalice. Může na tom něco být, ale zdaleka to nemusí vysvětloval vše, zejména starost o nakládání se školským majetkem.

Kraje ostatně budou mít spoustu možností dokázat, zda-li je důvěra v jejich orgány na místě. Mít vlastní majetek totiž zdaleka nestačí k tomu, aby dokázaly svou nepostradatelnost. Budou to mít o to těžší, že krajské zřízení se v České republice zhruba před pěti lety začalo konstruovat poněkud uměle. Po zrušení krajských národních výborů, ovládaných KSČ, hned v roce 1990 se Česká republika dlouho bez krajů obešla a nedá se říci, že by nějak výrazně chyběly.

Ústava z roku 1992 předpokládala zřízení vyšších územně samosprávných celků, ale až zhruba pět let po jejím přijetí se začalo rýsovat současné uspořádání, provázené mnoha spornými rozhodnutími. Už jen počet krajů a jejich velikost byla stanovena od stolu, není možné říci, že kraje vznikaly historicky, jako v jiných zemích s tímto uspořádáním.

Problémy jsou tedy s jejich kompetencemi i financováním. Stále ještě není zažehnána možnost, že se kraje stanou jen dalšími byrokratickými mašineriemi, zbytečně polykajícími miliardy z peněz daňových poplatníků. Zatím toho kraje mnoho nepředvedly, když pomineme některé excesy při stavbě svých budov, garáží a nákupu drahých automobilů. Argument jejich obhájců nicméně zní, že kraje toho mnoho předvést ani nemohly, protože do nedávné doby neměly prostředky, majetek a vyjasněny kompetence.

To se postupně mění a rozhodnutí Ústavního soudu je ostatně další krůček na cestě. Kraje se tak budou moci stále méně vymlouvat na nepřízeň osudu a státu. Může to být dokonce naopak, kraje by mohly začít poukazovat na to, proč centrální stát má zdvojovat některé jejich pravomoci. Damoklův meč se tak může začít vznášet nad některými ministerstvy, které vznikem krajů začínají postrádat smysl některých svých úřadů. A to se týká i ministerstva školství, které by svou agendu mělo výrazně omezit. Stejně tak třeba ministerstva kultury, ale možná nejvíce ministerstva pro místní rozvoj, které začalo postrádat smysl existence jako celek.

Jak už ale bylo řečeno, k větší autoritě krajů nestačí majetek, ten je pouze prostředkem. Pokud by s ním například hospodařili tak, jako některé obce, které se přiblížily krachu a nyní volají o pomoc směrem k centrálnímu státu, bylo by to zlé. To už ale je věc občanů přímo v krajích, aby si své místní politiky dobře zvolily a dobře je kontrolovaly.

rse@rozhlas.cz

Spustit audio