Krach tripartitních jednání v Německu

5. březen 2003

Rozhovory skončily krachem. Po více než dvou hodinách diskusí bylo jasné, že dohoda mezi odboráři, průmyslníky a vládou není možná. Jediné, na čem se všechny tři strany shodly, byl výčet problémů, které nyní tíží německou ekonomiku, tedy příliš vysoká nezaměstnanost, nízký objem investic a finanční slabost obcí.

V otázce léčebných metod se však již názory zúčastněných značně rozcházely. Představitelé odborů tradičně trvali na státním programu na podporu konjunktury, který by však vedl k ještě většímu vnitřnímu zadlužení. Tento požadavek proto Schröder odmítl s tím, že by podobný krok odporoval takzvanému paktu stability, k němuž se Berlín zavázal v Maastrichstké smlouvě. Zástupci německého průmyslu naopak požadovali snížení daňové zátěže a odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Volali také po komplexní reformě sociálního systému, stejně jako po změnách v pracovním právu.

Kancléřův poslední pokus oživit po více než roce takzvané "Společenství pro práci", tedy nevyšel. Pro Schrödera to však paradoxně mohou být dobré zprávy. Ukázal veřejnosti, že představitelé odborů a průmyslnických kruhů se jednoduše nejsou schopni domluvit a připravil si tak půdu pro vlastní iniciativy. Ohlásil již, že pokud to bude nutné, bude napříště parlamentu předkládat rozsáhlé hospodářské reformy bez předchozích konzultací s odbory a průmyslníky. Velká očekávání jsou nyní také spojena s jeho "Projevem o stavu národa", jak deník Financial Times označil vládní prohlášení, které má Schröder přednést čtrnáctého března.

Odboráři navíc na berlínském jednání opět odmítli přistoupit na jakékoliv reformy přebujelého sociálního státu. Jakoby si nechtěli připustit, že zlatá éra všeobecného blahobytu sedmdesátých let je dávno pryč a řadu tehdy vydobytých sociálních výhod již německá ekonomika na prahu dvacátého prvního století není schopna financovat.

Tváří v tvář rostoucí nezaměstnanosti, která v současnosti postihla zhruba čtyři a půl milionu práceschopného obyvatelstva a stoupajícímu schodku státního zadlužení, obhájci zájmů pracujících jakoby nepochopili, že otázka dávno nestojí, zda reformy ano, či ne. Úsporná opatření jsou jednoduše nutností a diskutovat lze pouze o harmonogramu jejich provedení, hloubce a rozsahu.

Pokud proto odboráři v hospodářské oblasti zarytě prosazují zachování statu quo, jdou tak proti zájmu těch, které zastupují, totiž proti samotným pracujícím. Mohli by tak, stejně jako se to v minulosti stalo ve Spojených státech či Velké Británii, začít ztrácet na důvěryhodnosti a s nimi by mohli přijít o část svého vlivu i někteří představitelé levého křídla Schröderovy SPD, které odbory tradičně podporuje.

To by mohlo posílit kancléřovu pozici ve vlastní straně a nebo naopak nahrát opozici představované CDU a CSU. Jisté je jedno. Německé hospodářství potřebuje reformy. Současný Gerhard Schröder je však dosud nebyl schopen prosadit. Jestli se zrodí nový Gerhard Schröder, ukáže čtrnáctý březen. Pozorovatelé se totiž shodují v jednom. Příští týden dostane německý kancléř jedinečnou šanci dokázat, že neumí pouze jednat, prostředkovat a hledat konsensus, ale že je také schopen vládnout.

Spustit audio