Kouřové signály odposlechů

25. září 2006

Jiří Paroubek - podle ministra Langera - odposlouchává novináře a politiky, taky Poslaneckou sněmovnu a byty. Kvůli Kubiceho zprávě. Při pracovnímu tempu bývalého premiéra a předsedy ČSSD, které fyzicky nezvládají ani někteří jeho spolupracovníci, je mi záhadou, jak to dělá.

O jednom z jeho předchůdců se říkalo, že celé dny sedí ve své kanceláři a pročítá si odposlechy. To musí být, panečku bomba. Kolik času může i ten největší konspirátor věnovat konspiraci? Několik hodin? Ano, jsou také i novináři, kterým jejich policejní a špionážní zdroje nechávají "investigativní" kauzy ovázané mašličkou v deskách na vrátnici jejich deníku. Dá se to poznat podle výsledných textů. Dá se to poznat podle vyššího množství utajených zdrojů, případně jednozdrojovosti, mající původ v nějakém exkluzivně získaném dokumentu. A dá se to poznat i podle toho, že jsa náhodou odstřižen od svých zdrojů, se odmlčí.

Ale ráda bych poznala člověka, který se probírá celodenními záznamy ze života odposlouchávaného. "Vynesl jsi koš?" "Ještě ne." "Říkals, že ho vyneseš." "Neříkej mi, že v sobotu zase musíš to práce..." To je, panečku vzrušení.

Na druhé straně - každý, kdo se jakkoliv angažuje ve veřejném životě, prostě musí paranoidně počítat s tím, že jej tu a tam může někdo odposlouchávat a že to nemusí být zrovna policie. Když vám říkají, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. Autorem tohoto výroku není nikdo jiný, než hacker, který pokořil i Pentagon. Není-li člověk dostatečně paranoidní, nechť se věnuje něčemu poklidnému. Třeba si může otevřít galanterii.

Daleko větší vzrušení ale je, jak se Ivan Langer k informaci, že jsou odposlouchávání politici a novináři, dostal. Sdělil mu ji totiž novinář. Navíc, a to je nejzávažnější na celé kauze, otázku na tiskové konferenci položil tentýž novinář, kterému někdo donesl Kubiceho zprávu, aby měl o několik hodin později sólokapra.

Redaktor Českého rozhlasu a ministr vnitra, jehož strana měla před volbami z vyzrazení Kubiceho podvrhů největší prospěch. Dva herci jedné divadelní hry. Akt, vybízející k zamyšlení nad obsahem i formou mediální veřejné služby.

Ministr dostal zprávu od svého novinářského "zdroje" ve středu ráno. Redaktor Českého rozhlasu ověřoval svou vlastní domněnku tím, že ji přetvořil v otázku a tu veřejně na tiskové konferenci položil ministrovi v poledne. Aniž by měl tuto domněnku potvrzenou jinak. Ministr, z naivity či úmyslu bez jakéhokoliv potvrzení vypustil informaci získanou od novináře do světa, aniž by ji měl za půl dne potvrzenou ze svého úřadu.

A takto vypuštěná "informace" začala žít svým vlastním mediálním životem. Skandál byl na světě. Ano, je možné, že je opravdu někdo odposloucháván v souvislostí s nelegálním předáním tajného dokumentu novinářům, ale je-li, pak by snad bylo dobré si to nejprve zjistit. Tak by postupoval inteligentní ministr. Nikoliv ovšem Langer. Policejní prezident se o den později nechal slyšet, že žádná součást policie nikoho ze jmenovaných neodposlouchává, neb k tomu není kompetentní. A učinil ministrovi nahrávku na smeč. Prý by se měl zeptat své inspekce. Langer připustil, že odposloucháván mohl být i on sám.

Ivan Langer zatím nemá, kromě informací z "novinářských kruhů" - žádné důkazy, že někdo někoho odposlouchává. A doposud neví, kdo odposlech nařídil a proč. I když - možné je v Čechách vše, odposlech politiků patří k folklóru nejen u nás. Ale lehkost, s jakou toto závažné obvinění bez konkrétních důkazů ministr vnitra, právník Ivan Langer přednesl novinářům na tiskové konferenci vlády, je zarážející. Jakoby bylo součástí větší kampaně s politickým podtextem.

Proč prohlašuje ihned, že odposlouchávat novináře nechává Jiří Paroubek a nezeptá se oněch novinářů, kdo jim sdělil, že jsou odposloucháváni? Proč si nezjistí fakta dříve, než vystupuje na veřejnosti? Ten, kdo rozšířil mezi novináře informaci o odposlechu, je nejspíše i scénáristou a zdrojem vyzrazení Kubiceho zprávy.

Langerův stranický kolega, premiér Mirek Topolánek ale už ví, že nejen novináři, ale i politici ODS jsou oběťmi fízlováni, jak to nazval. Topolánkova vláda se stále chová jako stínová, ušlo jim, že čas mediálních hrátek je - alespoň na čas daný prozatímností - pryč.

Mimořádné jednání Parlamentu, které svolalo ČSSD, se problémem odposlechů politiků bude zabývat. Nuže, dobrá. Jak ale chce na plénu sněmovny projednávat štěnice? Ustavením zvláštní vyšetřovací komise, přijetím zákona o zbavení svéprávnosti ministra vnitra nebo o rozpuštění všech tajných služeb i policie?

Jednání sněmovny jsou veřejná - nepochybně by to bylo nejsledovanější jednání v historii českého parlamentu. Tajně veřejné. Nebo veřejně tajné. Jednou už bylo úplně tajné. Či by si poslanci vypnuli obraz i zvuk, zavřeli galerie a utěsnili dveře? Co se ve sněmovně kdykoliv řeklo, utajeno nikdy nezůstalo. Příliš mnoho protikladných politických zájmů a příliš mnoho citlivých mikrofonů. Co ale s utajovanými skutečnostmi? Neříci je nelze. Říci je znamená zachovat se stejně, jako plukovník Kubice. Národ čeká druhé dějství národního divadla.

Je příliš mnoho otázek a pokud se bude jednání sněmovny zabývat odposlechy, stejně to bude jednání bezzubé a pouze o politických výrocích nic nevědoucího ministra a nic nevědoucích novinářů. Navíc má odposlechy kontrolovat komise, v parlamentní hantýrce zvaná "Velké ucho", která zatím neexistuje, ale má být na schůzi ustavena. A až bude existovat, její schopnost kontrolovat cokoliv bude pouze symbolická. Může se pouze zeptat a může dostat pouze jedinou odpověď: že odposlech byl v souladu se zákonem nebo nebyl v souladu se zákonem. Čili že byl povolen k tomu určeným soudcem Vrchního soudu na žádost státního zástupce nebo policejního útvaru, který provádí vyšetřování. Pokud to je odposlech, prováděný některou z tajných služeb v rámci prověřování bezpečnostní spolehlivosti politiků nebo utajeného vyšetřování policistů, nedozví se komise stejně nic. Nikdy se ještě komise nic nedozvěděla. Pokud je to odposlech prováděný inspekcí ministra vnitra, pak prvním, kdo měl informaci znát, měl být ministr vnitra. Netápal by. A nebo Langer netápe od samého počátku a ví víc, než říká?

Nový ministr vnitra postupně svého unáhleného výroku litoval a začal předstírat, že má pouze signály. Signály si politici signalizují. Signály jsou vůbec populární. Někdy si člověk představuje, jak na Hradě sedí jeden skautík, ve sněmovně další a jiný na vládě a udržují kouřový oheň - aby mohli vysílat signály. Nebo možná povolali někoho, kdo zná morseovku a klepou na dveře z jedné místnosti do druhé.

Nakonec se ukazuje, že Langer žádné důkazy nemá. To se jen novináři domnívají, že je přece musí někdo odposlouchávat a běželi se pochlubit ministru vnitra. Důkaz vlastní důležitosti. Jejich paranoiu posílila nejvyšší státní zástupkyně Vesecká ve své zprávě předchozímu kabinetu, kde měla údajně naznačovat, že bylo využito i operativní techniky při shromažďování důkazů.

Jak dojemná důvěra mezi novináři ministrem vnitra. Opravdová žurnalistika je ale tvrdý chleba. Nějaké pěkné místo na tiskovém odboru nějakého pěkného ministerstva by se určitě hodilo. Mluvčí vlády začínal také jako novinář...

Šéfredaktor Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu prohlásil, že nic hmatatelného neexistuje, jen Hrbáčkovy náznaky, indicie a pocit. Nu, alespoň že ten pocit .. To Langer pocit neměl. Měl informaci. Nebo si myslel že má informaci. A měl ji od jednoho novináře. Pouze od jednoho novináře. Pravidlo dvou zdrojů je základním pravidlem nejen žurnalistiky.

Celé prozrazení nejistého děje Ivanem Langerem, komentáře Mirka Topolánka i Petra Nečase jsou symbolem bezradnosti a mediální úzkosti této vlády. Podobné, jaká zachvátila před novináři prchajícího Mirka Topolánka, který, jak se zdá, volí únik vždy, když už neví, kudy kam. Odvolání ředitele rozvědky je v té souvislosti dalším, stejně nepochopitelným krokem. Možná zanedlouho Topolánek prchne i ze Strakovy akademie.

Ačkoliv, jeho kreativní pojetí ústavy - domněnka, že k vyslovení důvěry je potřeba jen stovka z dvou set poslanců, stojí za zaznamenání. Sto ze dvou set je totiž většina. Tak pravil Topolánek. Einstein by jásal. Jeho pohled na rovnováhu ve vesmíru by byl od základů jiný.

Premiér Topolánek se také domnívá, že pokud vláda dostane při hlasování o důvěře sto hlasů, není povinna podat demisi. Odvolává se na formulaci v ústavě, kde se praví, že vláda je povinna podat demisi, odmítne-li Sněmovna její žádost o důvěru. Zapomíná na prezidentovu povinnost takovou vládu neprodleně odvolat. Poté, co si předseda ODS myslel, že nové vládě lze vyslovit důvěru spojením s jakýmkoliv zákonem, je to další projev nezměrné kreativity modrého šéfa. Taková míra tvůrčího ducha překvapila dokonce i Petra Nečase. Rozhodně by byla škoda, kdyby Topolánek svých neobyčejných nápadů zanechal. Ústava je v podstatě nudná věc.

Všichni jsme si ale rovni ve svých, ústavou zaručených, právech. Jsme si ale rovni i v ústavou a zákony daných povinnostech. Platí to jak pro občany, tak pro novináře. Stejně tak pro ústavní činitele, platí to ale úplně stejně i pro policisty, státní zástupce a soudce. Dopustí li se někdo trestného činu, musí počítat s vyšetřováním. A tak je to správně. I kdyby tím vyšetřovaným měl být novinář, politik, dokonce i kdyby jím měl být ministr vnitra. Policista porušil služební přísahu a obešel pravidla, která určují jeho povinnosti. Politik nechal na stole tajný dokument, k dispozici kdekomu. Novinář získané informace zveřejnil bez ověření jejich pravdivosti .

"Odmítám, že by vláda nebo já osobně, že bychom nařídili jakékoli odposlechy," řekl bývalý premiér Paroubek a označil celou věc za "skandál bez důkazů". Po několika dnech relativního klidu další kolo. Budou další volby. Boj začíná.

Ti, kteří takové informace tvoří, jsou přece všichni na jedné lodi. Možná na té Langerově, která právě vyplouvá - vstříc svému ledovci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Irena Ryšánková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.