Kosovo je větší problém než se soudí

Vzhledem k tomu, že se v poslední době objevují v našich médiích rozličné komentáře, které zpochybňují jednání a rozhodování některých evropských institucí, jako například Evropského parlamentu, pokládám za potřebné posluchačům vysvětlit důvody, proč především evropští křesťanští demokraté jednají tak, jak jednají. Nedávno jsem například četl blog české poslankyně Evropského parlamentu Jany Hybáškové, který mě opravdu vyděsil, protože jde navíc o členku frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu. Dnes se chci věnovat Kosovu. Tato země je doposud součástí suverénní Srbské republiky a Rada bezpečnosti v souladu s mezinárodním právem o samostatnosti Kosova zatím nerozhodla a patrně nerozhodne, protože Rusko jako stálý člen Rady proti tomu vždy vysloví své veto. Po zatím posledním vetu byla v OSN vytvořena tzv.Trojka, skládající se z USA, Ruska a Evropské unie, která měla jednat z oběma stranami, tj.se Srbskem i zástupci kosovských Albánců o řešení situace. Zpochybňovat proto legitimitu Rady bezpečnosti OSN a říkat, že Rusko nemá do této věci co mluvit, je opravdu zcela mimo realitu.

EU nakonec vypracovala tzv.Ahtisaariho plán na vytvoření nezávislého Kosova po správou OSN, jinými slovy, na nezávislé Kosovo s omezenou suverenitou. Tento plán se příliš nelíbil ani kosovským Albáncům, kteří chtějí úplnou samostatnost, a vůbec se už pak nelíbil Srbsku, které chce i nadále pokládat Kosovo za součást své republiky. Mandát Trojky vyprší 10. prosince tohoto roku a kosovští Albánci se chystají sami jednostranně vyhlásit k tomuto datu nezávislost Kosova. Byli k tomu povzbuzeni americkým prezidentem Bushem, který slíbil při své návštěvě Tirany v Albánii, že Kosovo bude do konce roku nezávislé. Můžeme tedy předpokládat, že 10. prosince bude v rozporu s mezinárodním právem vyhlášeno nezávislé Kosovo a Spojené státy a možná ještě některé země Evropské unie ho uznají. Určitě to nebudou všechny země Unie a uvnitř Unie vznikne opět jednou politický rozkol. To bude ovšem možná ten nejmenší problém. Srbsko nezávislé Kosovo neuzná a začne podporovat odbojné akce srbské menšiny, žijící v Kosovu, především v jeho severní části, která má své centrum ve městě Mitrovice. Je to sice malá menšina, ale odhodlaná, protože jisté části Kosova patřily až do konce druhé světové války srbské pravoslavné církvi a jsou pro Srby posvátnými místy jejich národní církevní historie. Navíc Bůh opět jednou nerozdělil surovinové bohatství v nějaké zemi rovnoměrně a nadělil ho právě severu Kosova, pravoslavným Srbům. V Iráku ho zase dal Kurdům a šiítům a nedal ho sunnitům. Srbové se pro případ vyhlášení nezávislosti Kosova připravují ne na válku, protože na ni nemají sílu, ale na dlouhé a vytrvalé podzemní boje, protože cítí, že jim Rusko bude pomáhat. Již dnes západní zpravodajské služby vědí, že na sever Kosova přicházejí stovky odhodlaných bojovníků, usazují se okolo Mitrovice a připravují se na boj, stejně tak se na druhé straně už formuje podzemní armáda kosovských Albánců, připravená zaútočit na sever Kosova. Velmi nešťastní jsou z toho Němci, kteří mají v současné době většinu rozhodujících správních a velitelských funkcí ve strukturách OSN a NATO v Kosovu a tudíž největší odpovědnost. Právě proto dávali jednoznačně přednost jednání velké Trojky a chtěli, aby se Rusko na těchto jednáních plně podílelo. Vtažení Ruska do řešení kosovské problematiky bylo především v zájmu Evropské unie a je smutné, že to někteří poslanci Evropského parlamentu dodnes nepochopili.

Je pochopitelné, že volby v Kosovu 17. listopadu vyústí v masovou podporu nezávislosti Kosova, hlavně proto, že je kosovští Srbové bojkotují. Svobodné volby tudíž nemohou nijak přispět k takovému řešení situace, které by přineslo této nešťastné zemi mír. Jenom připomínám, že to není nijak neobvyklá situace, protože první svobodné volby v Palestině přinesly vítězství hnutí Hamás, které je militantní organizací, sledující pouze vítězství na poli válečném.

Samozřejmě, že si lze přát, aby se většina obyvatel nějakého území mohla svobodně rozhodnout, v jakém státní útvaru chtějí žít. Jenže toto právo na sebeurčení bylo a je mezinárodním společenstvím přiznáno jen některým národům a některým ne. Například Čechoslováci měli štěstí, že jim po první světové válce bylo toto právo přiznáno na Versailleské mírové konferenci a mohli vytvořit samostatné Československo. Jiní to štěstí neměli, například stejně velký národ Kurdů. Samozřejmě si ještě všichni pamatujeme, jak na konci nedávných bojů na Balkáně srbské vojenské oddíly odporně řádily v Kosovu a jak kosovské Albánce zachránila pouze intervence vojsk NATO. Chápeme, že kosovští Albánci chtějí samostatnost, jenže jsou tu přinejmenším dva velké otazníky, které by měly zvážit mocnosti jako jsou Spojené státy nebo Evropská unie.

První otazník souvisí s tím, že mezinárodní společenství od druhé světové války zatím nikde nepřipustilo, aby se rozpadl nějaký suverénní stát na dva nebo více nových suverénních států a vytvořeny nové hranice. Po pádu železné opony se rozpadly pouze velké nebo malé federativní útvary, v Evropě nebo okolí především Sovětský svaz, Jugoslávie a Československo. Rozpadly se ovšem na své federativní části se zachováním původních hranic mezi nimi. Otázka vytvoření nových hranic se aktuálně týká také například Iráku, kde existuje možnost rozpadu jednoho státu na tři samostatné úplně nové státy. Všichni se tohoto vývoje bojí. Přitom Kosovo nemělo nikdy statut samostatné svazové republiky Jugoslávské federace, pouze získalo v určitém období autonomii v rámci svazové republiky Srbsko. Druhou vážnou otázkou je budoucí osud velké části kosovského průmyslu a půdy, které dnes patří srbskému státu nebo pravoslavné církvi. Bude po vyhlášení samostatnosti vláda Kosova, složená z muslimských kosovských Albánců, ochotná a schopná řešit tyto problémy bez krveprolití a jiných násilností? To jsou otázky, které by měly být vyjasněny před vyhlášením nezávislosti Kosova, jinak budou příčinou další balkánské tragédie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .