Korupce a posmrtný život

Až minulou sobotu v našem kontaktním pořadu „Volejte Šestku“ jeden posluchač vtipně poznamenal, že věřit v potření korupce u nás je skoro totéž jako věřit v posmrtný život. A tak máme hned pohromadě dvě docela aktuální témata, neboť v posmrtný život věří i po značném úbytku stále ještě možná větší procento Čechů než je těch, kteří by věřili v možnost úplného odstranění korupce.

Pokud jde o víru v posmrtný život, zahrál si s ní nedávno v jednom svém posledním slově i spisovatel Ludvík Vaculík. Hned na začátku svého článku sice píše, že v něco takového nevěří, ale pak se přiznává, jak rád by věřil. Připomíná tak aspoň zcela reálnou myšlenku formulovanou kdysi spisovatelem Stefanem Zweighem, že ten, na koho po jeho smrti my dočasně živí často vzpomínáme, vlastně tak docela nezemřel a žije částečně dál - alespoň v našich vzpomínkách.

To se týká nejen našich blízkých příbuzných, ale i tvůrců, kteří ve svém běžném životě zanechali po sobě hodnoty, jimiž se nám stále připomínají. V této souvislosti se Vaculík vrací k nedávné smrti Ladislava Smoljaka, jemuž prý vděčí – zde přesně nerozumím smyslu následujícího sdělení – „za zjištění a pocity z oblastí a situací, v nichž on – Vaculík – tělesně nikdy nebyl.“ K tomu bych řekl, že právě se Smoljakovým úmrtím se to navádění na jeho posmrtný život až trochu přehánělo a převádělo do oné absurdní podoby – zejména když v nás jeho sirotci mnohokrát vyvolávali naivní představu, jak Smoljak klepe na nebeská vrata, kde pak získá právo věčného pobytu za svůj nesmrtelný podíl na vzniku geniálního – bohužel však taky nereálného Čecha Járy Cimrmana. Však se jděte podívat na Smoljakovu představu českého nebe ve stejnojmenné hře, poslední napsané společně se Zdeňkem Svěrákem.

No vida – a tu přichází jeden z našich posluchačů se ztotožněním dávných pohádek o posmrtném životě s možností zbavit se stejně odvěké korupce u nás. Zde si troufám vyslovit názor, že vzhledem k výskytu korupce v životě zcela reálném i sliby o jejím potírání mohou být poněkud reálnější než nereálné sliby posmrtného života, jak je hlásají téměř všechna náboženství. Ani já nevěřím, že po spálení mého těla bude oddělená energie z mé duše vymýšlet nadále pravidelná Zamyšlení pro Šestku.

S tou korupcí se však něco dělat dá. Například, že pro záchranu svého jediného a nenahraditelného pozemského života sám nebudu dělat totéž, co jedna moje známá, která mi nedávno přiznala, že při cestách za svým pozemským zdravím nosí místo drobných mincí na regulační poplatky celé tisícovky na úplatky.

V minulých dnech byly na stanici Vltava reprízovány životní osudy nedávno zesnulého Ivana Medka, což mimochodem svědčí o tom, že technickými prostředky lze dosáhnout alespoň částečné nesmrtelnosti. Medek tam vyprávěl, jak při svém někdejším působení v rakouském uprchlickém táboře Treiskirchenu radil čerstvým českým emigrantům i ve věcech, jak se mají chovat v novém prostředí, do něhož se náhle dostali z komunistického Československa.

Mimořádně důtklivě je nabádal, aby je při jednání s rakouskými úřady třeba o udělení politického asylu ani nenapadlo nabízet nebo rovnou dávat nějaký úplatek. Musí vzít na vědomí, že se ocitli v jiném světě, kde tyto zlozvyky nemají tak silné a hluboké kořeny jako u nás. – Jednou, když se pár hochů z takového jednání vrátilo s nepořízenou, na Medkův dotaz, zdali se náhodou neprohřešili proti jeho radám odpověděli: „Né, chtěli jsme jim jen dát flašku vermutu, na tom přece nic není.“ A vida, bylo. V Rakousku s tím neuspěli a spíše prohráli. Přemýšlím ovšem, zdali není ještě něco účinnějšího než korupce. Třeba když se místo peněz a jiných hmotných výhod začne „nabízet“ vyhrožování. Že buď já nebo někdo z mých blízkých bude zbaven toho nejcennějšího, co má, tedy svého pozemského života, když v ten posmrtný nevěří buď vůbec anebo tak silně, jak říká.

Myslím, že právě o tomto nebezpečném opaku korupce by leckdo u nás mohl dost vyprávět. Co kdyby třeba Jiří Čunek už konečně dopověděl jedno své vyjádření v televizi, že až přijde čas, řekne něco o své korupční aféře a o tom, proč se s ní vyrukovalo až pět let poté, kdy se údajně odehrála. Neboť – a to si každý může ověřit – paní Urbanová udala ten případ až ve chvíli, kdy se Čunek stal senátorem, předsedou KDÚ-ČSL a dokonce místopředsedou Topolánkovy vlády. Teprve pak se začal rozvíjet případ takvazné justiční mafie, o níž se takto odprostředka neustále mluví. Přitom však sám Čunek od začátku naznačoval, že jeho případ má kořeny přímo v Lidové straně. Kdyby, jak slíbil, tuto svou původní tezi konečně objasnil – což se zřejmě bojí – mohla by to být v naší současné situaci skutečná senzace. Případ jako stvořený pro nového ministra vnitra a eventuálně nového policejního prezidenta.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.