Konec příběhu

28. červenec 2010

Nová vláda má jedinečnou šanci ukončit před zraky veřejnosti smutný příběh o téměř legálním a veřejném rozkrádání státu, lépe řečeno státních financí.

V okamžiku, kdy byly zveřejněny podrobnosti tzv. machinací se zakázkami na opravy bytového fondu ve správě Ministerstva obrany, dostalo se jak veřejnosti, tak i příslušným činovníkům též (jaksi bokem) podrobného návodu, jak podobným zvěrstvům v budoucnosti zamezit.

0:00
/
0:00

Připomeňme v krátkosti mechanismus jednoho z podvodů, tak jak jej známe v podání úřednictva na Ministerstvu obrany. Koncem roku 2009 vyhlásila Správa vojenského bytového fondu výběrová řízení na opravu tří ubytoven. Zakázky v hodnotě nějaké 53 milióny korun „obhospodařovával“ jediný úředník. Zmanipulované výběrové řízení na provedení už v té chvíli předražených zakázek tzv. „vysoutěžily“ nastrčené firmy, které samy o sobě neměly žádný majetek, žádné zaměstnace, jen adresu.

Tyto firmy, důležité to mezičlánky v mechanismu podvodu, přenechaly vysoutěžené zakázky jiné firmě, tentokrát takové, jejímž spoluvlastníkem je přímo úředník, jež měl zakázky na starost. Jím spoluvlastněná firma pak najala na samotné provedení skutečných prací ještě další, tentokrát již skutečně stavební společnost. Tato firma, která práce prováděla, nakonec převzala uskutečnění zakázek za cenu o devět miliónů nižší, než jaká byla na počátku vysoutěžena. Těchto devět miliónů je čiročirá „malá domů“ strůjci či strůjcům podovodu. Dlužno dodat, že firma, která práce nakonec prováděla (a práci nedokončila z důvodů, které se hned dozvíte) nedostala dokonce ani zaplaceno zbývající 44 milióny korun a je v těžkých problémech…

Je sice takové bodré české přísloví o jediné vlašťovce, která nedělá jaro, ale se zkušenostmi, které veřejnost má s tím, jak se na nejvyšších úrovních správy státu zachází s veřejnými zakázkami, jest se obávat, že model shora naznačený spíše využívá celé hejno nikoli vlaštovek, nýbrž supů, ožírajících zbytky státu, potažmo jeho rozpočtu.

Je strašné, že v uplynulých několika letech (ano – letech) přinášela média řadu informací o podivnostech, provázejících státními institucemi zadávaná výběrová řízení. Jde jak o zmíněné předražování zakázek, tak tako o přímo a bez řízení přidělované zakázky. A také o zmanipulované veřejné soutěže, o „šití“ kritérií státních zakázek na míru jedinému dodavateli, který pak třikrát předraženou zakázku snadno dostane, snadno splní a snadno se na ní nakapsuje řada lidí.

Strašné na tom je, že tyto informace se naprosto míjely účinkem, že se jimi vážně nezabývaly orgány činné v trestním řízení, ale naopak se staly jakýmsi rysem nejnovějšího stylu práce jak nejvyšších státních institucí, tedy ministerstev, tak jejich krajových, případně městských, a tak dále, souputníků.
Nebylo by až takovou ostudou, i když ostudou rozhodně ano, že veřejné peníze přihrávají kamarádi na úřadech kamarádům ve firmách. To se nejspíš děje všude.

Tou hroznou ostudou (ano, až tak daleko už jsme, že některé ostudy nám mohou připadat přijatelnější) je skutečnost, že se stalo normou na státní zakázce nevydělat jen jednou, ale hned několikrát, právě pomocí oné „úředně“ stanovené a řádně nadhodnocené částky, kterou stát – či jeho údy – hodlají za tu kterou zakázku zaplatit. Domácí dálnice jsou toho nejznámější ukázkou, ale ono to podobně funguje i v jiných odvětvích a oborech…

Nová vláda by teď mohla, za vydatné pomoci podstatně obměněné Poslanecké sněmovny rázně zpřetrhat byvší klientelistické vazby, nastolit skutečně transparentní model přidělování státních zakázek a trvat na potírání korupce spojené s celým tím cirkusem kolem jejich přidělování.

To by ji automaticky a v krátké době přineslo nehynoucí popularitu a obdiv vší veřejnosti a státní pokladně by to mohlo přinést, skromným odhadem, nejméně tolik stovek miliard, kolik jich chybí ve schodkovém rozpočtu. To by jen zvýšilo oblibu moudré a čestné vlády, neboť by přestalo nesmyslné odírání občanů na daních, z nichž byla dosud placena podstatná část onoho téměř legálního „obírání“ státu. Konec poznámky a konec science-fiction. Ale co, Verneovi svého času taky nevěřili….

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

autor: Martin Schulz
Spustit audio