Konec dobrý, ale jinak všechno špatně

Téměř všechny jsou zatíženy nějakými historicky vzniklými problémy, s nimiž se dodnes nedokázaly vypořádat. Předsednictví Slovinska v Evropské radě bylo těžce zatíženo nevyřešenými pohraničními problémy této země s Chorvatskem, které vznikly po rozpadu Jugoslávie, a které se Slovinsko snažilo prosadit do evropské agendy. Předsednictví Česka trpělo nevyřešenými vnitropolitickými problémy ve vztazích mezi ODS, ČSSD a prezidentem, k nimž se aktuálně přidala tradiční česká rétorika okolo tzv.Benešových dekretů. Ty, stejně jako všechny podobné problémy minulosti, nepatří do současné a budoucí evropské agendy. Evropská unie je proto nebude otevírat, protože by se tím otevřely desítky podobných problémů téměř po celé Evropě a vždy by se našel nějaký stát, který by podobné riskantní kroky vetoval. Evropská unie je naštěstí demokratické společenství, vybavené téměř nekonečnou trpělivostí s těmi, kdo si opakovaně na něco stěžují, a schopností nacházet řešení, která se označují za win-win, to znamená, že z nich mají nakonec prospěch všichni.

Od počátku problémů s českým prezidentem Klausem bylo totiž jasné, že nejde v první řadě o něj, ale o pozitivní přístup většiny českých občanů k Evropské unii. Šlo o to, aby se tento pozitivní vztah uchoval, protože je základním předpokladem členství v jakémkoli demokratickém společenství. Politikové přicházejí a odcházejí, ale společenství občanů zůstává. Klausovo taktické vytažení karty Benešových dekretů bylo ale v tomto ohledu nebezpečné, protože postavilo větší část veřejnosti za něj a jakýkoli tlak ze strany Unie by byl kontraproduktivní. Unie proto nabídla prostřednictvím švédského předsednictví prezidentu Klausovi win-win řešení. Souhlasila s výjimkou z Listiny základních práv, stejně jako v případě Velké Británie a Polska, a prezident ujistil českou vládu, že poté Lisabonskou smlouvu podepíše. Získal image toho, kdo stál za svým a Unie naopak bude moci začít fungovat tak, jak si přejí všechny její státy.

Česká republika by měla být přiřazena ve výjimce k Velké Británii a Polsku prostým doplněním svého názvu po příslušné čárce. Výjimka je obsažena v protokolu č. 30 a týká se hlavy 4 Listiny. V českém tisku jsem už ovšem četl názor, že se týká celé Listiny, což by bylo absurdní a stát, jenž by něco takového požadoval, by vlastně sám sebe vyloučil z Unie, protože toto společenství stojí, jak pravil jeden z jeho zakladatelů, francouzský politik Robert Schuman, právě na ochraně základních práv a svobod evropských občanů. Dotyčnému státu by se možná sdělilo, že si spletl dveře a má zaklepat vedle Unie na dveře Běloruska nebo Moldovy. Každý demokratický stát garantuje svým občanům určitá práva a svobody, jichž se lze soudně domáhat v rámci daného státu. Práva a svobody občanů Evropské unie jsou pak zachyceny v Listině Unie a pokud dotyčný stát tuto Listinu spolu s Lisabonskou smlouvou podepíše, mohou se jeho občané, ale i všichni další občané Unie, pokud neuspějí s domáháním se svých evropských práv u domácích soudů, odvolat k evropskému soudnímu dvoru. Proto se ve výjimce, udělené Velké Británii a Polsku píše, že nic v hlavě 4 Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva v dotyčných zemích, pokud nejsou stanovena ve vnitrostátním právu.

Jde totiž o to, že Listina práv Unie je širší a rozsáhlejší než většina listin práv občanů jednotlivých členských zemí. Podle názorů některých je širší a rozsáhlejší zbytečně, zvláště v sociální oblasti. Tito tzv.neoliberálové jsou pak názoru, že sociální práva je třeba vytrvale omezovat, protože brání v rozkvětu podnikání a dosahování vyšších zisků pro podnikatele a zaměstnance. Tito tzv. hrdinové moderní doby jsou totiž odolní vůči projevům sociální nouze a nebojí se sociálních bouří. Je sice pravda, že v dobách finanční a hospodářské krize často žadoní o státní pomoc a vydírají vlády tím, že při jejich krachu se ještě zvýší počet nezaměstnaných, ale hlavu 4 Listiny by nejraději všichni poslali k čertu. Děsí je, že nabízí občanům také taková práva, která doma nemají a navíc se jich mohou domáhat evropskou soudní cestou. Český problém je pak v tom, že hlava 4 se rozhodně netýká práv národnostních menšin a Benešových dekretů. Problém je to však nepříliš významný, protože se stejně naprostá většina politiků i právníků v Unii domnívá, že Lisabonská smlouva jako taková nemá s dekrety co do činění. Navíc si musíme být vědomi toho, že přední západoevropští politikové nepokládají Lisabonskou smlouvu za konečné slovo v politické integraci Evropy, ale jen za jednu etapu, po níž bude dřív nebo později následovat další. Když se pozorně podíváte na poslední politický vývoj v Unii, uvidíte, že v něm protiunijní síly jasně prohrávají, prohrály ve volbách do Evropského parlamentu a prohrály i v jiných otázkách.

Volby jasně vyhrály prointegrační křesťansko-demokratické strany a o jejich cílech se může každý informovat, pokud se podívá na programové cíle Evropské lidové strany. Všichni ocenili, že z její frakce v parlamentu odešla ODS a ztratila tím podstatně na postech v parlamentu a hlavně na svém vlivu. Odešli i britští konzervativci, nyní toho ale už mnozí litují a vedení frakce jim proto už sdělilo, že se mohou vrátit, ale bez jakýchkoli zvláštních podmínek, které dříve ve frakci měli. Po Lisabonské smlouvě bude tedy následovat další smlouva, která přinese ještě větší politickou integraci Unie. Uvedu jeden příklad: nedávno jsem poslouchal vzpomínky bývalého ministra financí Kohlovy vlády Theo Weigela, jenž konstatoval, že nebýt euro, finanční krize by se Unie dotkla mnohem drastičtěji než se stalo. A vzpomínáte, jak Václav Klaus brojil proti euro? Takovým lidem se říká falešní proroci. Ale i ti mají své místo v pestré Evropě. Na druhou stranu ale český prezident nepatří mezi ty, kdo jdou hlavou proti zdi a riskují ošklivé konce. Na podpis Lisabonské smlouvy změnil názor v době, kdy v Irsku prošlo referendum, polský prezident podepsal a v Rusku se dověděl, že Rusové nemají nic proti Lisabonské smlouvě, která konečně alespoň trochu promění Unii ze stále ještě spíše cirkusu na kolečkách v organizované společenství, v němž se svobody více propojí s odpovědností. A všichni, kdo s ní budou chtít jednat či obchodovat, budou vědět, na koho se především obrátit a jak bude o věcech rozhodováno. Jinými slovy, Lisabonská smlouva je jak v zájmu Bruselu, tak Washingtonu či Moskvy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .