Konec českého vysílání RSE

24. září 2002

Už se nějaký čas ví, že české vysílání RSE definitivně skončí. Zatím se nad tím nikdo zvenčí nezamyslel a bůhví, zda se tak stane. Udělám to tedy sám, i když to bude poněkud subjektivní. Na vysvětlenou prozradím něco ze svého soukromí. -

Jako dítě jsem vnímavě prožíval sklonek nacistické okupace, konec války, předúnorové mezidobí i to, co následovalo. Navíc jsem vyrůstal v prostředí ideově rozděleném. Část příbuzenstva únorový převrat vítala, druhá se stala jeho obětí. Byl jsem např. svědkem rozkulačování prarodičů. Nemohl jsem se v tom zmatku vyznat. Ve 13 letech jsem objevil možnost poslouchat potají SE. Naučil jsem se ji vnímat i navzdory rušení, a když to opravdu nešlo, přeladil jsem na vysílání polské nebo ruské. Mluví tedy ze mě věrný a vděčný posluchač.

SE mi pomohla nahlédnout, že nejde o chaos, ale o konflikt, jemuž lze rozumět. A s nímž lze žít, aniž by člověk ztrácel hlavu. Někteří ji ztráceli. Neunesli ten informační rozpor (říká se tomu kognitivní konflikt). Bránili se mu tvrzením, že "štvou jedni i druzí". Toto potvrdit nemohu. I když byly některé relace SE emotivní, popis zkušenosti, kterou jsem měl i já, byl trefný.

Nyní české vysílání končí. Důvody jsou nasnadě. Proč by je měli Američané financovat, mají-li závažnější starosti a u nás je demokracie? Jsou to pragmatické důvody. Jsou tu ale i další. Např. generační směna. SE měla u nás významnou posluchačskou obec, ta ale vymírá. Mladí ji nedoplňují. Z mých 3 dospělých dětí si SE občas poslechne jen nejstarší syn. Pro ty 2 mladší je příliš racionální, příliš úvahová, analytická a málo zábavná. Tuším v tom nejen střídu generací, ale významnou sociokulturní změnu. Ta je znát i v produkci těch médií, která jsou čtenářsky, posluchačsky a hlavně divácky úspěšná. Snaží se zaujmout, upoutat, ale nepomáhají rozumět. - Někomu mohou má slova připadat jako domýšlivá nebo příkrá.

S českým vysíláním RSE odchází celá jedna epocha. Patřila generaci, kterou přímo i nepřímo profilovala první republika a kterou pak všelijak ohýbaly horory poloviny minulého století. S ní odcházejí i ti, které tato epocha zlomila. Poslední významnou zkouškou této generace bylo Pražské jaro 1968 a jeho fiasko. Tím, kdo tento průvod či pochod dějinami čestně uzavírá, je náš exil a disent. Myslím, že jeden ani druhý nemá pokračovatele. I toto je jeden z důvodů nesnází při hledání příštího prezidenta.

Domnívám se, že tím rozhraním či předělem epoch je těch 20 předlistopadových let, neboli normalizace. Tam končí proces předávání hodnot, často i mezigenerační dialog vůbec. Tam se vytváří nová životní zkušenost, která pak formuje ty, jimž je dnes - řekněme - méně než padesát. Tedy i jiné hodnoty, jiné mravy, jiné strategie. SE, která je společným dílem exilu a disentu, je pro ně méně přijatelným žánrem.

Ta stará epocha, která začíná 28. říjnem 1918 a končí 21. srpnem 1968, nemizí beze stop. Byl bych velmi rád, kdyby se Českému rozhlasu 6 podařilo některé zachovat. Samozřejmě i kvůli mně osobně. Ale i v zájmu udržení kontinuity - přesněji řečeno: uvědoměle prožívané kontinuity - českých duchovních dějin. Další generaci to bude určitě ku prospěchu. Nebude muset startovat na zelené louce.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio

Více z pořadu