Komunistické sny

Podle místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše by po volbách mohli získat post předsedy Poslanecké sněmovny. V dnešní době už to není věc úplně nereálná. Přitom, dejme tomu před deseti lety, to byl spíše sen z kategorie nesplnitelných. V té době si však značná část populace dovedla rovněž velmi obtížně představit, že by se hlavou státu stal Václav Klaus. A ani v těch nejodvážnějších fantaziích by si nikdo nedokázal připustit, že by se na Hrad mohl dostat s pomocí sociálních demokratů, o podpoře komunistů ani nemluvě. Jak ukázala politická realita i tato zdánlivě nemožná věc se nakonec stala.

Rovněž v kategorii bláznivých snů se před volbami v roce 1998 pohybovaly úvahy o povolební spolupráci občanských a sociálních demokratů. Stačilo pár měsíců, odmítnutí unionistů podílet se jakýmkoli způsobem na vládě s ČSSD a opoziční smlouva spatřila světlo světa. V těchto souvislostech by už asi nyní nikoho přímo nešokoval fakt, že by včele dolní parlamentní komory mohl být komunista.

Ostatně s komunisty politické strany ve sněmovně zákulisně vyjednávají a jak ukazují některé příklady, padají překážky, které se ještě nedávno mohly jevit jako nepřekonatelné. Stačí připomenout dohodu sociálních demokratů s komunisty na odvolání zástupců ODS z dozorčí rady České konsolidační agentury. Na jedno uvolněné místo byla bez problémů prosazena komunistická poslankyně Zuzka Rujbrová. Vrcholným kouskem pak byla volba členů rady České tiskové kanceláře.

Šlo sice o volbu tajnou, takže nelze ukázat prstem na jednotlivce, kdo jak volil. Přesto nemusí být člověk zrovna mistrem logiky, aby pochopil, kdo pomohl komunistické kandidátce do této rady. Lze si těžko představit, že by lidovci, občanští demokraté, nebo unionisté zvedli ruku pro šéfredaktorku komunistických Haló novin. Tedy plátku, který si svým tónem nezadá s normalizačním Rudým Právem před listopadem 89. Přesto Miroslava Moučková získala potřebný počet hlasů.

Podle jednoduchých počtů ji museli vedle komunistů podpořit i někteří sociální demokraté. Takovéto zákulisní dohody nejsou samozřejmě zadarmo. Přesto by určitá hranice měla existovat. Jak se ukazuje, není tomu tak. Takže z tohoto úhlu pohledu si lze představit, že kdyby komunisté byli po volbách v roli podpůrců menšinového kabinetu ČSSD, mohli by křeslo šéfa poslanecké sněmovny požadovat a také získat. K tomu musí být samozřejmě splněno několik podmínek. Tou základní je většině ČSSD a KSČM ve sněmovně.

Poslední vývoj volebních preferencí naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Kartami totiž zatím míchají zelení. Ti, pokud si udrží přízeň části občanů až do voleb, by mohli výrazně narušit dosavadní plány o nejrůznějších povolebních koalicích. Názorným příkladem může být nejnovější výzkum společnosti CVVM. Jeho výsledky preferencí zjednodušeně přepočítané na mandáty zdaleka nedávají komunistům a socialistům ve sněmovně většinu.

Samozřejmě u případného úspěchu Strany zelených musí být zatím otazník. Přízeň jí totiž vyjadřují nestálí voliči, kteří se od ní mohou ještě na poslední chvíli odklonit. Pokud se tak nestane, budou si muset komunisté na naplnění snu o šéfování poslanecké sněmovně ještě pár let počkat. Přesto nemusí zůstat nenaplněn. Komunisté totiž drobnými krůčky posilují pověst strany, která není extrémistická a nesystémová. A pronikáním do nejrůznějších pozic si mohou svůj obraz i nadále vylepšit.

Paradoxní na tom je, že se komunisté přitom nemuseli příliš namáhat s vnitrostranickou reformou a výrazným odlišením se od předlistopadové KSČ. Svým způsobem jim na této cestě vydatně pomáhají politici ostatních stran. Hlavně tím, že dohody s komunisty se jim hodí a tím je vtahují do hry. Je to však polovičatý postoj. V takovémto případě by je měli zapojit naplno a namočit je do podílu namoci. Jen tak by z této strany sejmuli nálepku subjektu, který nenese za polistopadový vývoj odpovědnost a může přitahovat hlasy některých frustrovaných občanů s krátkou pamětí.

Komunisté si jsou toho dobře vědomi a nemají zájem na tom nic zásadního změnit. Jinak by místo o předsedovi poslanecké sněmovny snili o premiérovi.