Komunistické pojetí životní úrovně

Jako protihráči se proti němu vystřídali jednak sociálně demokratický levičák a zemanovec Jaroslav Foldyna a dále bývalý disident, dnes nově zvolený člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Pospíchal. Tváří v tvář Václavu Exnerovi zabodovali oba velmi dobře. I když Jaroslav Foldyna při jiných příležitostech často vypadá, jako by byl blíže komunistům než sociálním demokratům.

Tentokrát však měl moje sympatie, když komunistickému předákovi položil stejnou otázku, jako já předloni v televizním pořadu Na hraně, totiž aby jmenoval jediný stát na světě, kde lidem prospělo, když se tam komunisté dostali k moci. Stejně jako tenkrát mě nedokázal Exner odpovědět ani Jaroslavu Foldynovi. Nakonec musel přiznat, že on osobně nesouhlasí ani s nedávnými drastickými tresty na Kubě, čímž vlastně připustil, že to komunisté s prvomájovou chválou Fidela Castra na Letné poněkud přehnali.

To všechno by jaksi ani nestálo za zmínku. Václav Exner a jemu podobní přece zůstávají i ve dvacátém prvním století u pravěkého pojímání komunismu, který, jak bylo hned z kraje pořadu připomenuto, mnohem lépe odhadl už před sto padesáti lety Karel Havlíček Borovský, jakožto program zmatený a nebezpečný. Což se ostatně v následujícím století jaksepatří potvrdilo. Nicméně panu Exnerovi se to dodnes zřejmě v celé té hrůze nejeví, jinak by nemohl vyslovit větu, kterou v závěru svého vystoupení vyslovil.

Plných šedesát procent našich obyvatel prý před listopadem 1989 mělo vyšší životní úroveň, než nyní. Tento údaj je zřejmě mezi komunistickými seniory silně zakořeněný a bylo by zajímavé zjistit, z jakého přesného součtu nepřesných čísel byl k účelům komunistické propagandy odvozen. Faktem je, že navlas totéž mi nedávno na besedě v Praze 5 předhodil také jeden starý komunista a chtěl vědět, co já na to. Jelikož, jak právě řečeno, je téměř nemožné chytit se nějakých nepochybných čísel, o nichž by se dalo seriózně diskutovat, vyzval jsem toho starého muže, aby mi aspoň vysvětlil, co si on pod pojmem životní úrovně představuje.

Odpověď vyzněla podle očekávání. Životní úroveň je možnost obstarání věcí, sloužících převážně k uspokojení základních potřeb, které ve své podstatě člověka příliš nevyčleňují z ostatní živočišné říše. Tedy potrava, hnízdo, rozmnožování a vyvedení mláďat. Jsem si dobře vědom, že jde skutečně i u lidí o základní životní potřeby a nechci jejich význam snižovat, ale onu poněkud zlehčující přírodní terminologii volím záměrně proto, abych upozornil, že člověk by měl mít představu ještě o jiných hodnotách své lidské životní úrovně.

Třeba o dvou z Rooseweltových čtyř svobod, tedy svobodě slova či svobodě od strachu. Ty nevyžadují peníze, ale demokratický režim, který jim přeje. Právě takové nehmotné součásti lidské životní úrovně, jichž se ve zlatých časech pana Exnera až k zoufalství nedostávalo, nelze zachytit žádnou statistikou a ti, jimž tenkrát jejich životní úrovně nechyběli, nemají právo bránit jiným, aby oni je do své životní úrovně pojímali jako jednu z nejvyšších hodnot. Ale i když zůstaneme jen u těch hmotných potřeb, které jsou pro komunisty odjakživa rozhodující. Jejich vyznavači by na tom byli určitě lépe, kdyby si vzali třeba i z té živočišné říše příklad.

Zvířata se zpravidla nepřejídají nad svou přirozenou potřebu, zatímco vytrubovanou chloubou komunismu byla co nejvyšší, nepřirozená a tím i nezdravá spotřeba masa a vůbec všeho, co bylo k jídlu. Zvířata se také neopíjejí a nekouří, kdežto u nás právě komunistický režim i v těchto ukazatelích nezdravé spotřeby nasadil vysokou laťku. Je samozřejmé, že pokud značná část z těch Exnerových šedesáti procent lidí s nižší životní úrovní zkracuje své příjmy neúměrnými výdaji za alkohol a tabák, pak si za to mohou do značné míry sami.

A konečně ještě jedno srovnání s živočišnou říší. Jednou jsem uprostřed kanadských lesů zažil silnou vichřici, při níž spadaly na zem stovky malých borovicových šišek. A pak jsem pozoroval čilou veverku, která celé hodiny a naprosto neúnavně běhala sem a tam a jednu po druhé odnášela ty šišky kamsi k sobě domů. Do zimy zbývalo ještě mnoho měsíců, ale ta veverka věděla to, co mnozí nezodpovědní lidé nevědí, že není radno žít ze dne na den a nemít nějaké rezervy. Sami jistě znáte dost lidí, kteří stále žijí v bídě jen proto, že větší část výplaty utratí dříve, než jí donesou domů.

Obávám se, že toto byl a je životní styl i mnoha lidí, jimž tolik vyhovoval státní paternalismus a s nimiž dodnes počítá i celý ten komunistickým populismus. Bohužel, obecný úpadek v hierarchii specifických lidských hodnot oné lehkomyslné pseudofilosofii carpe diem stále více nahrává.