Komunisté znovu na tapetě

Před závorku vytkněme, že za přirozeného koaličního partnera ČSSD nadále považuje menší středové strany. Jejich parlamentní budoucnost však vypadá bledě. Martin Bursík dost možná zelené ze Sněmovny vyvede, tak jak je do ní před třemi lety za velkých očekávání přivedl. Lidovci se třeba přes pětiprocentní hranici přehoupnou a pár mandátů, které však nemusejí pro dvoučlennou koaliční většinu stačit, posbírají. Zhruba stejně pravděpodobné ale též je, že jim poslanecké lavice uniknou a sněmovní spektrum se smrskne na občanské demokraty, sociální demokraty a komunisty.

Alternativy, jak držet KSČM stranou, jsou dvě. Nazývají se opoziční smlouva a velká koalice. Hlásit se k nim vyžaduje obrovskou důvěru ve střídmost a zdrženlivost jak ODS, tak ČSSD. Kdyby se naopak rozhodly rozdělit si zemi, rozparcelovat úřady či státem kontrolované firmy, nic by jim v tom nezabránilo. Kromě toho, velká koalice smazává rozdíly mezi protilehlými ideovými proudy a otevírá prostor pro posilování extrémních subjektů nalevo i napravo.

Pozvat komunisty do vlády si u nás nikdo netroufne. Antikomunistické kampaně se už sice léta míjejí účinkem a KSČM samotná dbá o neposkvrněnou pověst. Jenže posadit její členy do Strakovy akademie by byl krok natolik převratný, že se jej ostatní politici bojí. Současní komunisté ctí ústavu i další zákony, nikoho nezavírají, nevěší, neperzekuují. Páchání politických zločinů před devětaosmdesátým připouštějí, samotný režim však za zločinný či nedemokratický nepokládají. Jak by také mohli - vždyť by tím obžalovávali z valné části sami sebe a své sympatizanty, kteří když rovnou nefunkcionařili, tak přinejmenším chodili k volbám a kandidátku perverzní Národní fronty ochotně vhazovali do uren.

Z násilných nebo protiústavních choutek komunisty nepodezírám. Možná mnohem větší riziko tkví v ultralevém nacionalismu, izolacionalismu, xenofobii. KSČM se zdrženlivě až odmítavě staví k evropskému integračnímu projektu a dodnes neskousla naše členství v Severoatlantické alianci. Není náhodou, že Lidový dům případné techtle-mechtle s komunisty podmínil změnou těchto jejich postojů. Dále po nich požaduje fiskální realismus, potažmo akceptování tržního, byť sociálně orientovaného, hospodářství a jasnou distanci od někdejší KSČ. Tyto požadavky jsou mnohem zajímavější než deklarace podobné té bohumínské z roku 1995 a představují mnohem lepší pojistku před návratem zastydlých stalinistů.

Kupodivu ale ani nereformovaní komunisté nejsou odstrkováni vždy a odevšad. Při prezidentské volbě se k nim hlásí kdekdo a jejich zvednuté ruce jsou ceněny při schvalování legislativních předloh opozičních i vládních. Podílejí se na výkonu samosprávy v řadě obcí, v některých regionech je sociální demokraté pozvali do krajských rad. Už na podzim prozradily sociologické průzkumy, že by občané nelibě nesli komunisty ve vládě, nicméně kabinet komunisty podporovaný by jim nevadil. Nyní si to ČSSD nejspíš jen potvrdí.

Levicovým voličům, jejichž řady se patrně na pozadí ekonomické krize rozšíří, stěží může překážet výrazně sociálně orientovaná vláda. Ostatně ani levicová koalice v Moravskoslezském kraji nenaráží na většinový odpor. Přesto by neměla být diskuse na komunistické téma zanedbávána. A sociální demokracie by na ni měla být připravena už proto, aby dokázala argumentovat před středovými voliči, o které tolik stojí.

V arsenálu levicových demokratů by neměl zapadnout zejména francouzský příklad. Tamní komunisté sice neměli příležitost k totalitní vládě, nicméně o jejich úctě k moskevskému vzoru netřeba pochybovat. Když je Francois Mitterand rovnou pozval do vlády, odkryl jejich odtrženost od skutečného života a také nezodpovědnost, populismus, ba demagogii, kterým dávají jako radikální opozice volný průchod. Po vládním angažmá ztratili na atraktivitě.

Čeští nekomunisté mají na výběr. Buď přesvědčí skoro milion komunistických voličů o nulové rentabilitě jejich počínání, nebo začnou hrát s KSČM otevřenou hru. To zdaleka neznamená poskytnout jim ministerská křesla. Pro začátek postačí zbourat zdi jejich ghetta. Dokud jsou za nimi schováni, působí na mnohé svými utopickými, někdy až šílenými, každopádně však přímočaře radikálními recepty přitažlivě. Když je zahrneme do skutečně férové a transparentní politické soutěže a nebudou se moct vymlouvat na ústrky od ostatních, demokracie a nezpochybnitelně demokratické strany jedině posílí. Tedy pokud si věří a do svých programů vsazené hodnoty myslí za všech okolností vážně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .