"Komunismus = součást naší identity"

Nejprve je třeba definovat pojmy. Co je to tedy ten komunismus? Je to zvláštní typ, dokonce krajní typ socialistické doktríny, který vysvětluje dějinný pohyb třídním bojem o vládu nad výrobními prostředky, ale na rozdíl od jiných socialistických doktrín tvrdí, že tento boj má vyvrcholit proletářskou revolucí, kterou povede a provede osvícená avantgarda, komunistická stana. Ta zavede diktaturu, v níž se třídně rozdělená společnost přetaví ve společnost beztřídní.

Pokud bych měl ilustrovat socialistickou doktrínu nějakými portréty, volil bych asi Marxe, Engelse, Bernsteina a řadu tzv. reformistů. Kapitolku o komunismu bych vyzdobil Leninem. A Stalinem. Taky Gottwaldem. - Patřily by tam i cizokrajné typy, např. Mao, nebo Fidel Castro. Nebo ten zarputilý mužíček ze Severní Koreje, na jehož jméno si momentálně nevzpomínám. Ale bez těch exotů se obejdu. Stačí mi Gottwald a jeho KSČ.

Doktrína socialismu měla u nás živnou půdu už v 19. století. A to i její radikální verze, předchůdkyně doktríny komunistické. Koncem 19. století byla u nás sociální demokracie mocnou a respektovanou stranou. Její rozštěp urychlila 1.světová válka. V r. 1921 vznikla KSČ, která přetáhla sociální demokracii většinu živé síly, lze-li tak říci. Byla to strana masová, třetí nejpočetnější na světě, hned po ruské a německé. Za první republiky si prošla několika krizemi, ale orientaci na moskevskou Kominternu si zachovala. Uvažme, kolik významných osobností naší kultury dokázala oslnit: převážnou část naší intelektuální levice. Někoho jen na čas. Pak se s ní třeba i rozešel. Ale často zůstal tou fascinací nadosmrti nějak poznamenán. - Po 2. světové válce se s přeběhlíky ke komunismu roztrhl pytel. V relativně svobodných volbách v r. 1946 získala KSČ v českých zemích přes 40% hlasů. Masový charakter neztratila ani terorem 50. let. Měla trvale víc než milion členů. - Po porážce reformního pokusu v r. 1968 se čistkami zbavila třetiny členstva. Už se ale nemluví o tom, že své početní stavy zakrátko zase doplnila.

Uvažme dále, že komunistická doktrína zdařila pronikla nejen do učebnic, ale i do lidských myslí, které třeba ani o své poplatnosti tomuto učení nevědí. Ještě dnes zjišťuji u svých studentů, tedy u lidí cca dvacetiletých (pravda, u těch méně přemýšlivých), že jejich způsob rozumění člověku, společnosti a světu odpovídá jakémusi zbytkovému dialektickému a historickému materialismu.

Označím-li komunismus za fenomén, musím uznat, že takto se nechová fenomén cizorodý, importovaný. Je to součást bytí našeho národa, kus jeho života. Myslel-li to prezident republiky takto, musím souhlasit. Je otázka, co mínil tím, když řekl, že se s tím máme smířit. Pokud to myslel tak, že člověku, který má cukrovku nebo poruchu krevní srážlivosti, nezbývá než se s tím smířit, rovněž souhlasím. Pokud nám chtěl říci, že nám to má přestat vadit, pak nesouhlasím.