Kolumbijský prezident

Rozdíly mezi vítězným a poraženým kandidátem jsou minimální, nejen proto, že jsou stejně staří – oběma je 58 let. Ze vzdáleného evropského pohledu oba dva patří mezi těch několik málo vrcholných latinskoamerických státníků, kteří jsou považováni za pravicové. V předvolebním klání se to projevovalo zejména tím, že se nezříkali spolupráce s Washingtonem, hlavně v boji s narkotrafikanty a s partyzány Revolučních ozbrojených sil Kolumbie FARC.

Kolumbijská média vyzdvihují, že rozdíly mezi Mockusem, který kandidoval za stranu zelených a Santosem, který je lídrem strany „U“, kterou sám pomáhal vytvořit, spočívají pouze v rozdílných akcentech. Mockus zdůrazňuje etický rozměr politiky zatímco vítězný Santos její ekonomickou dimenzi.

Po svém zvolení v projevu ke svým příznivcům Santos hovořil o svých cílech. Vypadalo to, že alespoň v začátcích svého presidentování se chce pokusit nastolit přátelskou atmosféru. Svého protivníka Mockuse označil za „soka na úrovni“ a vyzval ho, aby mu pomáhal vytvářet vlasteneckou jednotu Kolumbijců. Zcela podle předvolebních slibů otevřel svou náruč, v níž by chtěl obejmout jak venezuelského tak ekvádorského prezidenta, kteří s jeho předchůdcem Álvarem Uribem nevycházeli zrovna nejlépe. Zlepšit vztahy s jmenovanými sousedy bude obtížné, neboť jak venezuelský Hugo Chávez tak ekvádorský Rafael Correa zavírají nad činy teroristů FARC obě oči, zatímco Bogota je pronásleduje. Ekvádor rozvázal diplomatické styky s Kolumbií v roce 2008, Venezuela je zmrazila o rok později. Svým způsobem je štěstí, že hranice s oběma zeměmi jsou prostupné, žijí na nich lidé s rozsáhlými příbuzenskými svazky, podobně jako je tomu na moravsko-slovenském pomezí.

Druhé kolo kolumbijských voleb proběhlo v klidu. Porušili ho pouze teroristé FARC, kteří vylákali do léčky osm policistů a pak je postříleli. Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, které se už před lety zapletly s pašeráky drog, jsou vlastně jedinou skupinou, s níž nově zvolený prezident, který nastoupí do funkce 7. srpna, nechce být zadobře. Prohlásil, že „čas partyzánů už skončil“. Faktem je, že na kolumbijské scéně přežívají téměř půl století. Santos také slíbil, podobně jako jeho předchůdce Uribe, že povstalci, kteří se vzdají násilného života a slíbí, že už proti Kolumbii nepozvednou zbraně, nebudou za svou minulost pykat. Santos je také ochoten jednat s vedením FARC. Pokud ovšem složí zbraně a propustí všechna rukojmí. Jinak prý vláda na žádné rozhovory nepřistoupí.

Zvláštní je postoj nastupujícího prezidenta k odcházejícímu Uribemu. Santos si celou dobu přál, aby byl Uribe potřetí zvolen prezidentem. Dokonce pro něj zorganizoval stranu „U“. Když se toto přání podle kolumbijských zákonů ukázalo jako neprůchodné, vzdal se Santos vloni postu ministra obrany a začal se ucházet o kandidaturu.

Někteří analytici tvrdili, že je vlastně jedno, který z nich dosedne na presidentské křeslo. V tomto pojetí je Santos pokračováním Uribeho. Po svém zvolení Santos neznačil první změnu oproti dosavadní vládě, když poslancům a soudcům slíbil, že „ se pokusí znovu nastolit rovnováhu a harmonii všech složek vládnutí“. Takový stav odcházející Uribe ani za osm let presidentování nedokázal nastolit. Otázka ovšem je, jestli Santosova slova nejsou jen plané latinskoamerické sliby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.