Kolonie Dignidad
"Nepřijel jsem do Chile zabíjet lidi," bránil se Němec Paul Schaefer, když byl tento týden v Chile obviněn z dalších zločinů. K 26-ti případům sexuálního zneužívání dětí se připojila žaloba, podle níž se podílel na mučení a zmizení několika osob nepřátelských vojenskému režimu generála Augusta Pinocheta.
Jaký smysl má hnát před soud třiaosmdesátiletého starce? Zločiny, z kterých je viněn jsou vesměs dávného data a částečně za ně byl už v nepřítomnosti odsouzen, takže se nejedná pouze o nalezení viny, ale také o potrestání a objevení souvislostí s dalšími zločinci Pinochetových tajných služeb, jejichž odsouzení by nebylo tak od věci. Národní usmíření v chilském podání totiž vyžaduje, aby byly odhaleny všechny příčiny, které vedly v roce 1973 k vojenskému puči a následnému zavraždění a zmizení více než tří tisíc osob. Ne všechny byly levicového zaměření.
Mnozí se hlásili ke křesťanským demokratům a byli mezi nimi i cizinci. Pátrání po osudech některých z nich končí v německé kolonii honosně nazývané Dignidad - úcta, vážnost. Tuto kolonii vedl od roku 1961 Paul Schaefer, který uprchl z tehdejšího západního Německa, když mu tam začala hořet půda pod nohama.
Na rozdíl od svého otce a dvou bratrů poddůstojník Paul válku přežil. Byl ošetřovatelem, i když později o sobě začal šířit, že vystudoval medicínu. Po válce vykonával řadu dělnických profesí, až se nakonec našel jako vůdce baptistické sekty. Od věřících vyžadoval přísnou poslušnost, odposlouchával jejich soukromé hovory, zavedl tělesné tresty, muži museli žít odděleně od žen, i když byli manželi. Když v roce 1959 začala německá policie vyšetřovat mezi představenými sekty pedofilii, rozhodl se vůdce Schaefer odejít ze země a v Německu zanechal pouze náborovou kancelář.
Po krátkém putování po světě se osadníci usadili v jižním Chile, jehož podnebí je podobné tomu, které znali z okolí Bonnu, odkud většina z nich pocházela. Mezi Chilany byli zpočátku oblíbeni, neboť na svých pozemcích založili školu a nemocnici, jež dosud jinak nehostinný kraj neměl. V průběhu šedesátých let však své území oplotili vysokým plotem s ostnatými dráty, dětem, které přijímali z okolí na výchovu, zakazovali stýkat se s rodiči a zavedli v kolonii němčinu jako úřední jazyk. Prostě stát ve státě.
O kolonii se začaly vyprávět podobné hrůzostrašné historky jako předtím v Německu. Tam mezitím vyšetřování pokročilo a německé soudy požádaly o Schaeferovo vydání. To se však neuskutečnilo ani tehdy, ani později za vlády socialisty Salvadora Allendeho. Těžko říct, zda to svědčí spíše o nedůslednosti presidenta, který byl nepřáteli označován div ne za komunistu, nebo spíše o silné pozici německých kolonistů.
S diktátorským režimem Augusta Pinocheta se Schaefer sblížil. Dnes to při výsleších vysvětluje tím, že chilští vojenští potentáti se rádi jezdili dívat, jak jeho kolonie prosperuje. Popírá však, že by s nimi spolupracoval v tom smyslu, jak mu klade za vinu žaloba. Totiž, že na území oplocené a německými ovčáky hlídané kolonie přivážela Pinochetova tajná služba DINA vězně, a mučila je tam, přičemž mnohé z nich už pak nikdy nikdo nespatřil.
Existuje rozpor mezi tím, jak kolonii viděli oficiální návštěvníci na jedné straně a přeživší vězni a uprchlí kolonisté. Kolonie však měla v době svého rozkvětu 137 kilometrů čtverečních a hosté se po ní nemohli volně pohybovat. Ještě v roce 1992 byla zcela nepřístupná a když se tam snažila proniknout německá veřejnoprávní televize a zpravodaj tehdejšího československého rozhlasu, bylo jim sděleno, že jde o soukromý majetek, kam nemají média přístup. Později, když kolonie přestala existovat, byly na jejím území objeveny podzemní bunkry, které prý sloužily jako cely.
O vydání Schaefera, který se celý život vlastně schovával před spravedlností, naposledy v Argentině, mělo zájem také Německo a Francie. Obě země však daly přednost Chile, které má proti Schaeferovi nejvíce obvinění. Do Chile se už začínají sjíždět lidé, kteří věznění v kolonii Dignidad přežili. Chtějí napomoci spravedlnosti svým svědectvím.
Někteří vidí jistou podobnost mezi případem sektářského vůdce Schaefera a generála Pinocheta. Nejvíce je spojuje vysoký věk, kdy se musí zodpovídat spravedlnosti ze svých činů. Je to smutné, neboť je to věk, kdy by oba měli mít nárok na odpočinek a klid. Zároveň je to však zadostiučinění, neboť žádný zločin nemá ujít odsouzení, a je-li možno, i trestu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka


Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.