Kolik vražd ještě?

Jednomu z nich dokonce teprve jedenáct. Znamená to, že vzhledem k jejich věku jim prakticky nic nehrozí. Budou umístěni do dětských výchovných ústavů. Tedy do zařízení, ze kterých utečou, kdy si vzpomenou. Na svých dalších toulkách mohou opět narazit na opuštěného starého člověka, který jim nebude ochoten poskytnout pár korun a mohou ho opět zabít. Jak se jeden z chlapců přiznal vyšetřovatelům, stačilo k tomu velmi málo. Prý jen chytil nerva a vraždil. "Má narušenou osobnost. Vůbec neví, co je soucit nebo výčitky svědomí. To se léčit nedá," tvrdí odborníci.

Policisté zase poukazují na to, že mladí vrazi o svém činu mluvili, jako by se nechumelilo. Jeden z nich pak hovořil o tom, že se nechává inspirovat filmy. Má prý rád hrdiny s puškou, obuškem a noži a líbí se mu, když jeho hrdina vyhrává a když přitom teče krev. Když se k tomu přidá tvrzení policie, že děti na místo činu přivezl otec dvou z nich a tudíž musel minimálně vědět, že jdou loupit, je to pádný důkaz, že současné pojetí boje proti kriminalitě dětí a mládeže je neuspokojivé. Právě případ vraždy stařenky z východních Čech dokazuje, že beztrestnost dětí bývá zneužívána.

A to jednak přímo dětskými pachateli, jednak některými dospělými. Ty děti navádějí k trestným činům a moc dobře vědí, že proti pachatelům mladším patnácti let je policie prakticky bezmocná. To si rovněž uvědomují některé děti a trestné činnosti se dopouštějí opakovaně. Znamená to, že stát není schopen zajistit dostatečnou izolaci narušených jedinců, kteří se nepřehoupli přes patnáctiletou hranici. Tito jedinci se opakovaně ocitají v dětských výchovných ústavech. Z nich mohou prakticky kdykoli uprchnout a pokračovat beztrestně v páchání i těch nejzávažnějších trestných činů. Účinný postup vůči takovýmto beznadějným případům současné zákony neumožňují.

Přitom podle nejrůznějších statistik narůstá brutalita trestných činů mládeže. Dříve statistikám jasně dominovaly krádeže. V současné době se v nich poměrně často objevují loupežná přepadení, znásilnění a vraždy. Rovněž stoupá počet těch, kteří se trestných činů dopouštějí opakovaně. Odborníci, kteří přicházejí s takovýmito dětmi do styku, potvrzují, že část z nich si je dobře vědoma, že jim přísný trest nehrozí a nemají tudíž žádné zábrany. Na takovéto zločince nezabírá ani nový zákon, který umožňuje větší množství trestů alternativní povahy. Ty však jen těžko napraví narušené osobnosti postrádající jakýkoli soucit či výčitky svědomí.

Takovéto tresty jsou dobré pro mladistvé, kteří se sice dostali na šikmou plochu, ale nejsou ztracenými případy. Dvanáctiletého brutálního vraha však nijak nezmění. A protože společnost na začátku jednadvacátého století je čím dál tím více agresivní, je přirozené, že brutalita některých mladistvých roste. A protože soucit, cit a svědomí se v jedinci vytvářejí od útlého dětství a v některých rodinách nejsou rodiče schopny tyto důležité hodnoty dětem vštípit, nebo děti úplně odloží, není někdy platná ani sebelepší prevence. V tom případě musí splnit svoji roli stát a ochránit společnost před nebezpečnými jedinci, byť nejsou plnoletí a třeba by ještě měli usedat do školních lavic. A právě v této oblasti stát prozatím svoji funkci neplní.

Proto by měly vzniknout specializované ústavy. Do nich by byly umístěny těžké případy. V nich by panoval přísný režim a možnost útěku by měla být nulová. Pak by samozřejmě záleželo na psychiatrech a na jejich práci s takto narušenými jedinci, zda by se dokázali po letech terapie začlenit do normálního života. Bohužel zatím politici o takovýchto zařízeních pouze mluví a činy nenásledují. Lze se obávat, že až utichne rozruch kolem brutální vraždy stařenky, nepovedou se už na toto téma ani řeči.

Je to podobné, jako s nekonečnými diskusemi o snížení trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct, možná i třináct let. Odborníci se přitom shodnou v tom, že dnešní mládež vyspívá podstatně dříve než třeba v polovině minulého století a že je tudíž nutné na to reagovat. Kolika brutálních vražd spáchaných dětmi a mladistvími budeme muset ještě zažít, než se politici konečně rozhoupou k ráznému činu?