Kolik stála válka v Bosně?

To byly mé první dojmy ze Sarajeva, města, které bylo po více než čtrnácti stovkách dní téměř úplné izolace, konečně zbaveno válečného utrpení. To se psal rok 1995 a bylo těsně po podepsání Daytonských dohod, které bosenskou válku ukončily.

Z původních tří set čtyřiceti tisíců obyvatel města přišlo během bombardování o život 19 000 osob. Společná komise bosenských odborníků z řad všech tří hlavních tamních národů po 10 let zkoumala výši materiálních škod způsobených během války v hlavním městě Sarajevu. Dospěla k číslu, přepočteno na českou měnu, čtyř set dvaceti miliardám korun. Obnova Sarajeva, ačkoli se tu za 10 let mnohé pohnulo k lepšímu, bude trvat podle odhadů zmíněné komise 30 až 50 let.

Po jedenácti letech od konce války dosahuje hrubý národní produkt země pouhých 80-ti procent předválečného a to je třeba zdůraznit, že se na sklonku 80 tých let už jugoslávská ekonomika potýkala s hlubokou krizí. Nemluvě o škodách na kulturních památkách, které ani v případě obnovy už nebudou tím, čím byly kdysi. Připomeňme definitivní ztrátu tisíců unikátních literárních děl, uložených v později rozbombardované Národní knihovně, nebo zničení exponátů Institutu pro orientální studie. Ani v Sarajevu samozřejmě není možné to, o čem kdysi hovořil starosta hercegovského Mostaru. Ten během rekonstrukce Starého mostu, symbolu města, zničeného během ostřelování chorvatským dělostřelectvem prohlásil následovné. Když se jej britský novinář zeptal nakolik považuje zničení Starého mostu za ztrátu, bez zaváhání odpověděl- cituji. "Nevadí, my postavíme si ještě starší.

Vraťme se zpět k mostům, tentokrát do Sarajeva. Prakticky jedinou možností, jak se mohly setkat rodiny z bosňácké strany s těmi, kteří zůstaly na srbské straně a naopak, byl most přes řeku Miljacka. Nesl název Most bratrství a jednoty-myšlenky propagované Josipem Brozem Titem. Její nereálnost prokázala právě skončená bosenská válka. Most sousedil s neblaze proslulou Alejí snajperů. Ti si na obou stranách, ukryti v útrobách výškových budov vyčíhávali oběti, které se po jedné z hlavních ulic pokoušely pohybovat. Byly při tom jejich puškami zabity desítky osob.

Situace byla neuvěřitelná. Když jsem se v srbské části Sarajeva podivoval tomu, že jsou nad silnicí rozvěšeny tmavé deky a koberce, náš tehdejší průvodce lakonicky pronesl: "Vím, že je to, divné, ale díky tomu, nevidí ostřelovači z druhé strany na ty, kdo chodí po naší ulici." To bylo 2 měsíce po skončení války.

Duljko Hasič, člen zmíněné komise, která se zabývala zjišťováním ztrát, si klade otázku, kdo je schopen obnovu země, jejíž celkové škody odhaduje zpráva na šest tisíc miliard korun zaplatit. Tvrdí, že by Srbsko a Černá Hora, jako někdejší patroni bosenských Srbů, měly zemi platit válečné reparace.

Je to ale možné? Chabé ekonomiky obou zmíněných post jugoslávských států, které samy potřebují investice ze zahraničí, by určitě nebyly schopny reparace platit. Mezinárodní společenství ani nemůže takový proces po strašlivém konfliktu, který někdejší federaci nenávratně rozložil, pokud chce udržet na západním Balkáně stabilitu, tento požadavek podpořit. Slibovat nově vzniklým zemím Balkánu integrační budoucnost a zároveň po nich vymáhat reparace, které by ještě více chmuřily jejich ekonomické vyhlídky, asi nelze.

I Duljko Hasič si zcela reálně uvědomuje skutečnost, že Bosna a Hercegovina reparace neobdrží a bude závislá po dlouhá léta na pomoc z rozvinutějšího zahraničí.

Podle jeho slov ale zmíněné reparace nejsou ve skutečnosti hlavním cílem zkoumání škod. Zpráva má spíše připomenout, k jakému zničení země došlo a předejít tomu, aby se to někdy mohlo opakovat. Na zdevastování má podle bosenské komise nemalý podíl mezinárodní společenství, které prý nedokázalo dostatečně pružně reagovat na vývoj a dopustilo vyhrocení nepřátelství mezi bosenskými národy.

Tento názor potvrzuje i to, co jsem běžně slýchával z úst Sarajevanů. "Západní svět se příliš opájel pády komunistických režimů v Polsku, Československu, NDR a Maďarsku. Tomu co se odehrávalo na konci 80 tých a počátkem 90 let minulého století v bývalé Jugoslávii, nikdo nevěnoval pozornost. Všichni byli poté překvapeni, co se u nás stalo. Napravit to bude drahé a několik dalších generací bude mít jen chabou perspektivu."

Toto vysvětlení ale poněkud pokulhává. Nelze totiž veškerou odpovědnost za krvavé dění v nějaké oblasti zcela položit na bedra zahraničí. Jugoslávské národy přece nebyly nesvéprávné, jen se bohužel moci ujali ti, kteří si z rozpadajícího soustátí chtěli urvat co se dalo, podporováni těmi, kdo chtěl na tamní tragédii co nejvíce vydělat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .