Köhlerovo uspořádání svobody

Podmínkou převodu byla schopnost příjemce dávek alespoň 3 hodiny denně pracovat. Tedy konec sladkého života a čekání na pošťáka, přicházejícího se sociální rentou, ale povinnost přijímat zaměstnání alespoň na zkrácený úvazek, účastnit se rekvalifikačních kursů - v opačném případě konec podpory v nezaměstnanosti.

Mnozí čeští politici by se s takovým vysvětlením nárůstu nezaměstnanosti spokojili - mimochodem v relativním vyjádření je česká nezaměstnanost srovnatelná, a navíc i mezi našimi příjemci sociálních dávek je nepochybně mnoho těch, kteří jsou práceschopni, avšak nic je nenutí práci si hledat. Ne tak němečtí politici. Počet nezaměstnaných je tak vysoký, že přiměl současnou německou vládu, aby sedla za jeden stůl s opozicí a hledala společné řešení, jak pomoci dýchavičnému německému hospodářství, jak dosáhnout toho, aby ekonomika nabízela nové pracovní příležitosti, jak zastavit úprk německého kapitálu mimo zem, do regionů pro podnikání vlídnějších. Tak dnes sedí spolu na jedné straně Gerhard Schröder, Franz Münterfering, Joschka Fischer a na straně druhé Angela Merkelová a Edmund Stoiber.

O významnou předehru tohoto Job-gipfel, jak vrcholné setkání klíčových německých politiků nazvala německá média, se postaral německý spolkový prezident Horst Köhler. Řečí, kterou tento týden přednesl na fóru zaměstnavatelů, navázal na tradici svých předchůdců, Weizsäckera a Herzoga, kteří stejně jako Köhler byli sice v roli spolkových prezidentů ve srovnání například s českým prezidentem skutečně kladeči věnců, kteří ale díky svým veřejným vystoupením v pravý čas, na pravém místě a s tím správným slovem požívali v německé společnosti nebývalého respektu. Horst Köhler svým projevem, který uveřejnil deník Frankfurter Algemeine Zeitung pod názvem Upořádání svobody, německou společnost nejen zaskočil trefností, ale příjemně překvapil i německou politickou scénu. Má totiž z čeho čerpat inspiraci.

Slova německého prezidenta mohou být inspirací i pro nás. Proto stojí za to několik myšlenek z projevu odcitovat:

Základní příčinu současné německé deprese Köhler vidí v tom, že Německo opustilo uspořádání, které povzbuzovalo k vyšší výkonnosti a přinášelo sociální pokrok. Namísto toho nastoupilo uspořádání úpadku. Nové a nové zásahy do ekonomiky ji začaly plíživě rozkládat. Po desetiletí napadají nejen zemské nebo spolkovou vládu, ale i Brusel nové formy regulace hospodářství. K tomu připočtěme aktivity zaměstnaneckých a zaměstnavatelských sdružení, v neposlední řadě partnery kolektivního vyjednávání, smlouvající po léta zaměstnanecké podmínky na úkor třetího - tedy daňového poplatníka. A proto, říká Köhler, nezaměstnanost po desítky let trvale roste. A proto vysoké sociální odvody práci zdražují, přitom ale nejsou s to zabránit hrozícímu kolapsu sociálního systému. A proto masová nezaměstnanost není už dnes otázkou konjunkturní, ale problémem strukturálním.

Schröderovu reformu sociálního státu, známou pod názvem Agenda 2010 Köhler považuje za dobrý začátek a krok správným směrem. Je to však, jak zdůrazňuje, stále jen začátek. A pokračuje v tom, co Německo potřebuje: Potřebujeme, říká Köhler, moderní sociální stát, který je slučitelný s trvale udržitelným financováním veřejného sektoru. Potřebujeme účinný daňový systém, který odměňuje výkon, a státu dává, co jeho jest. Potřebujeme celonárodní rozkvět vzdělání, výzkumu a rodiny, které naší společnosti přinesou novu víru v budoucnost a víru ve vzájemnou soudržnost. A potřebujeme, říká nakonec Köhler, modernizaci spolkového uspořádání a posílit schopnost země se reformovat.

Jaký má být sociální stát podle Köhlera? Moderní sociální stát chrání před nouzí. To ale neznamená, že zajistí každému jednotlivci jeho předchozí životní úroveň. Musí být ale spolehnutí na stanovená pravidla, pokračuje. Občané musí vědět, co přijde a musí se na to umět spolehnout. Bez toho není důvěra. A bez důvěry není cesta kupředu.

Jsem přesvědčen o tom, že nezbytná energie, tvořivost a solidarita v nás dřímou. Věřím, že většina lidí chce svého štěstí dosáhnout podle svých představ. Tato vůle je dobrá. Potřebuje ale svobodu, aby se mohla rozvíjet. A tak, jak se rozvíjí, tak také zavazuje. Potřebuje pro to řád, uspořádání, které tuto odpovědnost podpoří a odmění. Tím je uspořádání svobody, kterým se máme řídit. a které představuje, že občan vyžaduje od státu, aby stanovil pravidla. Hru však hrají občané už sami.

Jak má tato pravidla stát stanovit, zmiňuje Köhler na jiném místě, kde uvádí, že byrokracie stojí nesmírné množství pracovních příležitostí, a doporučuje, aby si nejen země, ale i spolková vláda, nakonec celá Evropská unie vzaly konečně k srdci myšlenku Montesquie: Když není nezbytné nějaký zákon přijmout, je nezbytné ho nepřijímat.

A tak se můžeme ptát, zda máme jen tiše závidět sousedům, strpět dětinské nápady s jakousi společenskou smlouvou a trpně čekat, až nás také někdo obšťastní myšlenkou uspořádání svobody? Na to si každý musí odpovědět sám...