Kodex poslanců

Za ně lze těžko považovat omluvu, kterou by poslanci v případě provinění se proti kodexu měli učinit. Tím je už dopředu jasné, že půjde o pravidla hry, která se v poslanecké praxi těžko prosadí. Že by se poslanci měli chovat slušně a dodržovat základní morální principy, to by mělo být samozřejmostí i bez kodexu.

Realita však dokazuje, že tomu tak není. A nemusí jít vždy o neuvěřitelnou vstřícnost vůči některým lobbyistům při prosazování některých změn v zákonech. Nemusí jít ani o extrémní úlety typu alkoholových extempore poslance Kotta, nebo nemístných poznámek na adresu ministryně Buzkové týkající se jejího vzhledu. Stačí se podívat na přístup poslanců k jejich výhodám.

Klasickou ukázkou neetického chování je například využívání bezplatných letek pro cesty po České republice a zároveň pobírání příspěvku na cestovní náhrady. Když už se objevila snaha tuto nesmyslnou zdvojenou výhodu odbourat, našla se většina poslanců, kteří návrh odmítli. Zkrátka poslanci mají mimořádně vyvinutou schopnost, jak hájit svá privilegia bez ohledu na morálku. Proto zásadní změnu nemůže přinést ani sebelepší etický kodex. Jeho plus by mohlo spočívat alespoň v tom, že by jednoznačně bylo sepsáno, co je neslušné a mohlo se to konfrontovat s tím, co jednotliví poslanci činí. V této souvislosti je však v Zaorálkově návrhu několik sporných bodů.

Například ten týkající se setkávání poslanců s lobbyisty. Jejich tlaku jsou poslanci určitě často vystaveni a v řadách zákonodárců se jistě najde dost těch, kteří lobbyistům vyjdou vstříc. Ne vždy je to ku prospěchu společnosti, naopak i drobná změna v zákoně může klientům lobbyistů přinést milionové zisky. Na druhé straně je v civilizovaném světě naprosto normální, že se zákonodárci s lobbyisty střetávají. A ne vždy mají podobné schůzky na kvalitu zákonů negativní vliv. Ba právě naopak.

Například kdyby v České republice dobře fungovala lobby živnostníků, těžko by mohl projít zákon, který ukládá povinnost vydávat stvrzenky při každém nákupu nad padesát korun. Praxe potvrdila to, co živnostníci tvrdili, ale u poslanců neprosadili. Totiž, že do doby povinných registračních pokladen je to zbytečná komplikace. Politici prozřeli až v době, kdy zákon platí a nyní se ho pokusí změnit. V civilizovaném světě je zároveň běžné, že poslanci se styky s lobbyisty netají a při jednání o daném zákonu to většinou oznámí. Samozřejmě je to otázka hlavně svědomí daného politika.

S lobbyisty se totiž může setkávat i nepřímo, například prostřednictvím nějakých dalších osob. Nebo mohou být schůzky dobře utajeny a nemusí je nikdo odhalit. Takže Zaorálkova myšlenka o registraci vlivových agentur je sice správná, nekalé praktiky v lobování však těžko odstraní. Dalším diskutabilním bodem etického kodexu poslanců je pasáž týkající se přestupu mezi jednotlivými poslaneckými kluby. Zaorálek to odůvodňuje tím, že poslanec získal mandát s pomocí hlasů voličů, kteří je přidělili určité straně.

Samozřejmě má v drtivé většině pravdu. Najdou se však i zákonodárci, kteří získávali hlasy spíše kvůli své osobnosti, než stranické příslušnosti. Zároveň se během volebního období může stát, že se některá politická strana výrazně odchýlí od svého programu. Příkladem může být lavírování Unie svobody v tomto volebním období. Proč by pak v takovém případě měl být poslanec přinucen k dvojí volbě, buďto změnu kursu podporovat, nebo se vzdát mandátu. V souvislosti se Zaorálkovým návrhem je sporná rovněž role tzv. nezávislých kandidátů.

V logice Zaorálkových slov by se na kandidátkách politických stran neměli vůbec objevit. Pokud občané skutečně volí hlavně politické strany, pak těžko mohou podporovat jejich nečleny. Zároveň by tito nezávislí neměli cítit povinnost automaticky vstoupit do poslaneckého klubu stany, za níž kandidovali. I přes zmiňované slabiny je pokus o sepsání etického kodexu poslance dobrým počinem.

Když už nic jiného, mohl by oživit diskusi o tom, jak jsou na tom s morálkou čeští zákonodárci. Třeba by to mohlo ovlivnit rozhodování voličů. Ti zatím ve volbách opakovaně dokazují, že je etika poslanců prakticky vůbec nezajímá. Kdyby tomu bylo jinak, byli bychom už dávno svědky například masivního tlaku veřejnosti v případě nejrůznějších poslaneckých výhod, nebo by těžko do Evropského parlamentu mohl být zvolen Vladimír Železný.