Koalice k volbám a ke státnímu rozpočtu

Volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu jsou očekávány s napětím, pro tyto málo navštěvované volby až netypickým. Stranické opozice očekávají propad, aby mohly tvrdit, že to se stávajícím vedením jde od deseti k pěti, jak předpovídaly od začátku. Dokonce se zdá, že nezanedbatelná část straníků všech parlamentních stran si fiasko přímo přeje, aby se dalo lépe účtovat s předsedy.

Někdo ale přece jen vyhrát musí, prohry pak jistě nastartují stranická zemětřesení a ta pak budou mít vliv na stabilitu vlády, je-li ještě nějaká.

Druhou, možná paralelní katarzí neutěšeného stavu současné politiky může být jednání o návrhu státního rozpočtu na příští rok, pro který zatím není většina ani náhodou. Ostrou zkouškou ministra financí Kalouska bylo včerejší hlasování o návrhu zachovat rovnou daň z příjmů fyzických osob na 15 procentech, výměnou za snížení odvodů sociálního pojištění. V prvním čtení novela původního reformního balíku prošla, odmítá ji ale opozice a vládní odpadlíci, navzdory hrozivé argumentaci, že nebude-li schválena, připraví státní kasa příští rok převážně příjmově slabší skupiny o šest miliard.

To se pravděpodobně také stane, s nikým se asi vzhledem k úrovni komunikace mezi politiky jednat nebude a opozice správně připomíná, že na to měla vláda myslet už při schvalování reformy. Je stěží možné si pak představit něco jiného, než že obdobná situace může nastat i při hlasování o rozpočtu, pokud se nezmění poměry. Mohlo by dojít i na rozpočtové provizorium. To už Česká republika zažila, ale při takto rozklížené vládní koalici by už bylo opravdu velmi na pováženou, kdyby pokračovala dál.

Ledaže by zase došlo k nějakému přeskupení odpadlických hlasů, přičemž vládní i opoziční vyjednavači musí v každou chvíli dávat bedlivý pozor, zda-li přetáhli na svou stranu více poslanců než jich z jejich vlastního tábora zároveň odpadlo.

Otázka pro občana oddaného demokratickému systému pak zní: Je toto opravdu maximum, čeho je schopná česká parlamentní tradice?