Kniha jedů

Al-Vachšíja, jak ho dnes odborná literatura uvádí, nebyl expert na zemědělství, ale praktický chemik. Chemickým laborováním se tehdy zabývali buď alchymisté pokoušející se marně o umělou výrobu zlata, nebo praktičtí řemeslníci, jakými byli například voňavkáři nebo výrobci barev. Občas si takovou činnosti pomáhali i vědci, jako Abú Jusúf Jakúb ibn Isák al-Kindí, žijící rovněž v 9. století v Bagdádu, jehož spisy obsáhly aritmetiku, geometrii, lékařství, astronomii i hudbu a jenž nám zanechal i Knihu o chemii voňavky a o destilaci.

Zájem však nebyl jen o voňavky, a proto se Al-Vachšíja dal jiným směrem, jehož výsledkem byla Kitáb al-sumum - Kniha jedů. Jedy byly, a nejen v té době, vyhledávaným prostředkem v bojích o moc. I tato kniha musela mít úspěch. Doporučením jí bylo, že šlo o sbírku z nejrůznějších pramenů, které Al-Vachšíja prostudoval, a tím bezděčně zanechal i přehled o chemii Blízkého a Středního východu, protože čerpal z knih perských, indických, hebrejských, egyptských, řeckých a dalších. V úvodu to rozvádí a zmiňuje se o některých autorech, například o řeckém lékaři Galénovi, pod jehož jménem nalezl i spis o jedech. O další knize podepsané jménem Kleopatry tvrdí, že byla dílem egyptské panovnice. Tento omyl spíš zvýšil hodnotu Knihy jedů. Ve skutečnosti to byla blíže neznámá alchymistka, která žila někdy v prvních staletích našeho letopočtu.

Al-Vachšíjova kniha má pět částí podle typu probíraných jedů. Do první patří takové věci, které usmrcují, když na ně někdo pohlédne. Druhá část se věnuje strašlivým zvukům drásajícím srdce, často smrtelně, ale přinejmenším z nich člověk onemocní. Ty látky, jež mají smrtící vůni nebo zápach, náležejí do třetí skupiny, zatímco ve čtvrté jsou nejběžnější jedy zabíjející, jsou-li vypity v nápoji nebo snědeny s jídlem. Konečně poslední jsou kontaktní jedy, použijeme-li moderní terminologii, takové, jejichž dotyk je osudný.

Toto rozdělení najdeme hned na začátku knihy popisující přes osm set jedů. Ovšem v tomto úctyhodném počtu jsou i takové, o jejichž účinku zapochybujeme. Třeba následující návod na mocný kámen. Text velmi zkrátíme. Především je nezbytné připravit si protijed. K tomu potřebujeme smaragd o váze dvou dániků, jeden dirhám bílého olova, dva dirhámy vodních ptáků blíže nespecifikovaných, dále vydělanou kůži a kámen zvaný juritis (nevíme, co to bylo). Tuto směs si jako protijed musíme pověsit na krk. Ještě jednotky: jeden dirhám byl tehdy 3,125 g a dělil se na šest dániků.

Nyní k výrobě kamene, přičemž suroviny již uvedeme bez hmotnostních údajů. Složky zahrnovaly markašítu, jak se někdy označoval pyrit, krev ryby zvané haršá (není jasné, jaká to měla být), borovou pryskyřici, agar, hlínu za starého hrobu. Pokud není, uspějeme i s čerstvým hrobem, kde hlína ještě nezvlhla. Dále něco prsti ze sarkofágu, vlasy malomocného, a kdyby nebyly, pak alespoň vlasy ohavně páchnoucí. K tomu soví hlavu, oslí trus, hadí krev. Musíme mít také suřík, rumělku, rezedu, velbloudí a netopýří moč, holubičí trus, vlasy černochů, plody tamaryšku, pepř, hořčičné semínko a... spíš už skončeme. Připomíná to recepty pohádkových čarodějnic a také to opravdu pohádka je. Ze všeho se uhněte kámen, uhlazuje se pérem z černého kohouta, suší, udí nad směsí koření, a nakonec se vsadí do náhrdelníku. "Pak ukaž kámen tomu, jehož chceš zabít. Skutečně se začne třást a jeho tělo znehybní, načež za dvě hodiny dotyčný zemře."

Tím nikterak netvrdíme, že Kniha jedů je sbírkou osmi set nesmyslů. Vůbec ne. Vedle této magie jsou v ní i návody použitelné zcela spolehlivě, ale ty raději vynecháme. Velká pozornost se zde věnuje léčebným postupům při otravě minerálními jedy, která asi byla v Al-Vachšíjově době častá. Moc úspěšné to zřejmě nebývalo, protože popis, jak si počínat při otravě olovem, končí slovy, že postižený "je zachráněn, přeje-li si to tak Bůh".

Al-Vachšíja byl však také znamenitý pozorovatel, což dokládá tato pasáž z jeho knihy: "Působení látek složených mísením je nejrozmanitější. Je to zvláštní věc, že když se smísí dvě, tři, čtyři nebo více, výsledné vlastnosti nepocházejí od žádné jednotlivě." Je to formulováno trochu kostrbatě, ale již před tisíci lety si Al-Vachšíja uvědomoval, že vlastnosti sloučeniny se liší od vlastností složek, z nichž byla vyrobena. Vysvětlení přinesla až chemie o to tisíciletí později.