Klausův podpis pod Lisabon

Po odmítnutí dokumentu v irském referendu se Václav Klaus nechal slyšet, že smlouva je de facto mrtvá a že je zbytečné pokračovat v její ratifikaci. Většinový názor v unii byl opačný. Výsledkem je fakt, že ratifikační proces byl ukončen téměř ve všech členských zemích. V některých státech zbývají většinou jen drobné krůčky, které by měly potvrdit už předtím v parlamentech vyslovené ano. Když se k tomu přidá skutečnost, že v Irsku se patrně referendum bude opakovat a že po přislíbení některých výhod pro tuto zemi by mohl výsledek dopadnout tentokrát ve prospěch Lisabonu, mohla Česká republika zůstat jedinou zemí, ve které nezaznělo jasné stanovisko ke smlouvě.

V květnu 2009 tomu tak není. Po různých peripetiích obě parlamentní komory daly najevo, že s dokumentem souhlasí. Přitom politici nejprve své rozhodnutí alibisticky přesunuli na Ústavní soud. Ten dokument důkladně studoval. Když se na podzim 2008 chystal vynést verdikt tak, aby parlament mohl zvládnout ratifikaci ještě před začátkem českého předsednictví v Radě Evropské unie, vstoupila do děje hlava státu. Václav Klaus využil procedurální možnosti a celé projednávání zbrzdil. Výrok Ústavního soudu tím samozřejmě nezměnil, pouze zkomplikoval nástup českého předsednictví. Mimo jiné museli čeští politici odpovídat na otázky typu, jak chcete vést unijní jednání s Irskem o ratifikaci, když sami nemáte v této záležitosti jasno.

Na začátku letošního roku už se čeští zákonodárci nemohli vymlouvat na čekání na výsledek jednání Ústavního soudu. Soudci totiž vynesli verdikt, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem tohoto státu. Zároveň bylo zdůrazněno, že ženy a muži v talárech neřešili smlouvu jako celek, ale zabývali se konkrétními námitkami, které k nim dorazily ze Senátu. Takže i když dospěli k verdiktu, že žádný rozpor nenašli, nechali tím otevřenou možnost dalším případným stížnostem. Po schválení dokumentu v parlamentu, nyní nastává jejich čas. Alespoň někteří senátoři z řad ODS tvrdí, že mají potřebných sedmnáct podpisů k podání nové ústavní stížnosti. Tři z nich s touto informací přišli za prezidentem republiky. Ten tím získal nový argument pro to, aby nemusel v dohledné době završit svým podpisem ratifikační proces v České republice.

Ve hře na zdržovanou tak může pokračovat ještě celou řadu měsíců. Stížnost senátorů bude podle všeho podána až někdy v létě. Je pravděpodobné, že verdiktu soudu se dočkáme někdy v zimě. V té době už asi bude kladně rozhodnuto o osudu Lisabonské smlouvy v Irsku. Zároveň je pravděpodobné, že i v ostatních zemích budou všechny detaily ratifikačního procesu dokončeny. Rovněž lze předpokládat, že Ústavní soud nebude mít příliš důvodů měnit svůj původní postoj a tudíž neshledá Lisabonskou smlouvu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Tím spíš, že parlament přijal tzv. imperativní mandát.

Zjednodušeně řečeno, česká vláda nebude moci přenášet pravomoci na orgány Evropské unie bez souhlasu obou parlamentních komor. Zároveň Ústavní soud je specifickou institucí, kde ženy a muži v talárech vyjadřují spíše svůj názor na daný problém, který mají samozřejmě podložený příslušnými paragrafy, než že by jen suše citovali jejich znění. Zároveň musí brát v potaz širší souvislosti..V případě Lisabonské smlouvy se jedná například o skutečnost, že jde o fungování společenství čítajícího 27 zemí, které se dobrovolně dohodly na stanovení určitých pravidel hry.

Z toho všeho je zřejmé, že dříve nebo později se Václav Klaus ocitne v záři reflektorů a bude si moci vychutnávat pocit člověka, na jehož rozhodnutí bude, s mírnou nadsázkou řečeno, čekat celá Evropa. Pokud by ani ve chvíli, kdy parlament Lisabonskou smlouvu řádně ratifikoval a kdy Ústavní soud neshledal žádné rozpory tohoto dokumentu s ústavním pořádkem země, smlouvu nepodepsal, popřel by fungování demokratického systému v zemi a stal by se monarchou. I když sídlí na Hradě, měl by si uvědomit, že v České republice žijeme v parlamentní demokracii a proto by v takovém případě měl na prezidentský post rezignovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .