Klaus je více politikem než státníkem

Právě do této kategorie spadá podoba státního rozpočtu a zákony, které mají k naplnění rozpočtových pravidel napomoci. Václav Klaus se už třikrát rozhodl, že dá Špidlovu kabinetu jasně najevo, co si o jeho reformě myslí. Nepodepsal zákon o státní sociální podpoře, o zdravotním pojištění a o změnách daně z přidané hodnoty. Posledně jmenovaný už prošel ve sněmovně novým hlasováním, které presidentovo veto překonalo. První dvě zákonné normy podobný osud ještě čeká.

Právě vrácení zmiňovaných zákonů z Hradu zpět do sněmovny dokazuje, že se Klaus ještě dostatečně nezbavil stranického pohledu na politické dění. Svými vety připomíná spíše stínového premiéra, než hlavu státu. Od ní by se očekával větší odstup a přenechání handrkování o podobě státních financí kabinetu a hlavně souboji v parlamentu. Byť jako bývalý premiér i ministr financí může mít ke Špidlovým kabinetem prováděné reformě veřejných financí tisíc výhrad. Ty by měl naopak srozumitelně sdělovat veřejnosti. Třeba při příležitosti podpisu zmiňovaných zákonů. Postoji státníka by lépe odpovídalo, kdyby je, byť s velkým sebezapřením a doplňujícím komentářem, přece jenom nevetoval.

Opačný postoj, ke kterému má hlava státu podle ústavy samozřejmě právo, může vyvolávat ještě jeden dojem. A to, že Klaus vládní koalici zdědil po svém předchůdci Havlovi a hodlá ji v prvních měsících svého působení náležitě otestovat. Vrácení tzv. reformních zákonů do této kategorie patří. Při křehké vládní většině a nutnosti získat pro překonání presidentského veta sto jeden hlas, bude právě každé hlasování zkouškou, zda se vládní koalice skutečně může v důležitých momentech opřít o podporu všech svých poslanců. To je momentálně nejúčinnější způsob, jakým může Klaus komplikovat život současné vládě. V době, kdy se rodila byl hlavou státu Václav Havel.

Ten tudíž po volbách v roce 2002 zahajoval klíčová jednání o podobě vlády a mohl využívat svého vlivu při politických jednáních. Václav Klaus se tehdy vzpamatovával z volební porážky a v povolebních manévrech nehrál jednu z hlavních rolí. Na ní si bude muset počkat až do dalších voleb do poslanecké sněmovny. Právě opakované zkoušení odolnosti koalice může vyvolávat dojem, že by chtěl celý proces urychlit a nečekat až do roku 2006. Právě možnost vetování některých zákonů může být při současném rozložení sil ve sněmovně docela dobrou zbraní. Klausův předchůdce Havel se také snažil ovlivňovat vnitropolitické dění. Nečinil tak však vetováním jednotlivých zákonů. Havel určitě pasivně nepřihlížel rozpadu Klausovy vlády, nástupu Tošovského úřednického kabinetu a vyvolání předčasných voleb v roce 1998.

Rovněž se snažil být protiváhou opoziční smlouvy. Tu držel zkrátka pomocí žalob u Ústavního soudu. Stačí připomenout spor o změnu ústavy týkající se volebního zákona. Právě z úst Václava Klause kvůli tomu na Havlovu adresu zazněla opakovaně kritika. Lze si těžko představit, co by se dělo, kdyby se Havel začal plést do ekonomických plánů právě Klausovy vlády. Vraťme se ale ještě k ústavnímu soudu. Na jeho adresu zaznívaly z řad ODS hlasy o tom, že je zcela pod Havlovým vlivem. Některé verdikty pak mohly dávat těmto názorům částečně zapravdu. Bylo tudíž symbolické, že po odchodu Havla z presidentské funkce musel jako jeden z prvních úkolů vyřešit Klaus právě obsazení této instituce.

I když se mu to zatím úplně nepodařilo, dá se tvrdit, že většina soudců odpovídá Klausovým představám. Bude zajímavé sledovat, zda se to promítne rovněž do rozhodování tohoto soudu, až se na něj president republiky obrátí. Kromě toho však Havel nezapomínal na roli státníka. Ať už v souvislosti se vstupem země do NATO, nebo přibližování se členství v Evropské unii. Rovněž si dával záležet na tom, aby dával světu jasně najevo, co si myslí o porušování lidských práv a kvalitě demokracie v různých částech naší planety. Havlovy zahraniční aktivity vytvářely podle názoru diplomatů, celkem pozitivní obraz o České republice.

Právě zahraniční politika a její prezentace by měla být jednou z hlavních náplní aktivit hlavy státu. Zatím se zdá, že Václav Klaus vkládá více energie do role politika a méně do role státníka.