Klaus a Zeman - jediná naděje v krizi?

Dohoda o vládnutí z roku 1994 se o čtyři roky později transformovala v písemnou, tzv. opoziční smlouvu, kterou dodnes Zeman nazývá "majstrštykem". Mnozí sice mluví o čase zatuchlosti, korupce a klientelismu, ale jedno je třeba uznat - obešlo se bez krizí, pádů premiérů i celých vlád a nekonečných tahanic a unavujících diskusí, kdo vlastně bude vládnout. A zatuchlosti, korupce a klientelismu přitom není míň ani dnes.

Není jasné, kdo vlastně Zemanovo jméno nyní média naučil. Nikdo neví. Rozhodně se nikde oficiálně nejednalo a on sám tvrdí, že ho nikdo jako potenciálního premiéra neoslovil. Podstrčili ho snad novinářům jeho sympatizanti v ČSSD, o kterých ale jinak už není moc slyšet, nebo snad s ním hraje nějakou hru ODS, aby znervóznila předsedu Paroubka? Nebo je za tím spolek přátel Miloše Zemana, či sám prezident Klaus?

Tak jako tak, Zeman, ač už sedm let mimo politiku, stále opakující, že se nechce vrátit, zůstává na české scéně politickou persónou par excellence. Je to zvláštní, skoro jako u historických figur Napoleona nebo De Gaulla, kteří byli povoláni, když jejich národ mlel z posledního. Je to už i případ české politické scény?

Vyznačuje se totiž absolutní absencí vůle k dohodě, dokonce i když to fatálně poškozuje zemi v zahraničí. Politikové jednají a jednají, dávají nic neříkající prohlášení, chtějí situaci řešit, dohodnout se a výsledek - nula. Jako před dvěma lety, když Topolánek sestavoval své prvé vlády. Nebýt dvou tak proklínaných přeběhlíků, dělo by se tak asi dodnes.

A právě dvojice Klaus-Zeman je tu jako příklad, že i dva nesmiřitelní rivalové se mohou domluvit na uspořádání, které navenek vypadá jako stabilita. Z tohoto pohledu, je to těžké říci, se doba opozičních smluv jeví jako politicky ideální, proti tomu, čeho musíme být svědky dnes.