Klára Vlasáková: Kdo je správný chlap? Vzepřít se škatulkám může být tím nejchlapštějším gestem

Muži nejsou v krizi, jenom se mění jejich role. Jak s touto proměnou pracuje iniciativa Genderman?

• Upravit
• Smazat

Nastal soumrak mužů, nebo se jen někteří zbytečně děsí blýskání na časy rovnější společnosti? U příležitosti vydání sborníku Genderman: Mužství a feminismus jsme si do studia pozvali jak zástupce iniciativy Genderman, tak i loňského „gendermana“, filmového kritika Kamila Filu. Spolu s ním si antropoložka Nina Fárová a sociolog a filozof Petr Bittner povídali nejenom o údajné krizi mužství, ale taky o přístupu konzervativní české společnosti k otázkám feminismu.

Mého synovce jeden čas ve školce šikanovala parta starších silnějších kluků, protože nosil v zimě fialové oteplovačky. Fialová je totiž skoro růžová – a růžová je pro holky.

Přitom tohle jednoznačné rozdělení barev s námi není odnepaměti. Na začátku 20. století se třeba v Americe preferovalo rozdělení opačné: do růžové se oblékali chlapci a do modré děvčata. Současný trend se ustálil až v osmdesátých letech.

Tyto tvrdé direktivy nepolevují v dospívání ani v dospělosti. Správný chlap nedává najevo problémy, obavy, pocity. Nestěžuje si a neprohrává; nebo aspoň ne příliš často. Všechny slabosti a pochyby je třeba potlačit a skrýt někde hodně hluboko.

Neomarxistické výmysly

Iniciativa Genderman je jedna z těch, které se v českém prostředí snaží ukázat limity těchto příkazů, přičemž během debat, jež pořádá, hledá cesty, jak na mužství nahlížet jinak. Nedávno pak vydali online sborník s názvem Genderman: mužství a feminismus, ve kterém sedm autorů a čtyři autorky ukazují, jak úlevné může být tahle ostrá nařízení odmítnout – nebo je aspoň rozvolnit.

Kvůli neomarxistickým elitám dnešního Západu vznikají fenomény jako Trump, tvrdí Marek Benda (ODS)

• Upravit
• Smazat

Česká společnost je rozdělená a mohou za to elity, které selhaly. Takové poselství vyplývá z poslední výroční zprávy české pobočky organizace Social Watch, mezinárodní sítě občanských organizací. Ty každoročně upozorňují na problémy způsobené chudobou, diskriminací nebo rasismem. Letos autoři textu uvádějí jako hlavní problémy předlužení, exekuce a nedostupnost bydlení.

Jak ostatně píše jeden z autorů Lukáš Senft: muž, který dělá všechno tak, jak mu odnepaměti vtloukali do hlavy, má mentalitu poslušného děcka. Takový muž žije neustále pod přísným dohledem klučičí party a je příliš vyděšený na to, aby něco udělal po svém.

V českém prostředí jsou debaty o mužství, ženství a jejich možných podobách stále poměrně citlivé.

Mnozí z nás se bojí, že jakékoli zpochybnění zažitých rolí nebo poukázání na opakující se stereotypy jsou jen převlečeným diktátem. Ten pak chce určovat i to, jak jednotlivá pohlaví zobrazovat a co o nich (ne)říkat.

Nechuť k jakémukoli nařízení je naprosto pochopitelná. Je ale velká škoda, že právě poukázání na limity zažitých představ, co dělá „správná ženská“ a co „správný chlap“, dostávají ihned nálepky jako diktát, neomarxistický výmysl a já nevím co ještě.

Rozbíjet stereotypy

Iniciativy typu Genderman se totiž snaží různé příkazy především narušovat. Ukazují, že nic jako „správný chlap“ nebo „správná ženská“ neexistuje, protože jde o výsledek mnoha proměnlivých společenských faktorů.

Má smysl slavit MDŽ? Musíme víc pracovat na rovnoprávnosti žen, tvrdí šéfka Gender Studies Skálová

• Upravit
• Smazat

Mezinárodní den žen (MDŽ) se opět „vrací na scénu“. Odpůrci tvrdí, že je poznamenaný ideologií, zastánci zdůrazňují, že ještě svůj účel nesplnil.

To, že jste muž, neznamená, že se musíte roky snažit zapadnout do určité škatulky, která vám třeba nevyhovuje, a pak vyčerpaný zemřít.

Můžete si připustit, že nejste fyzicky silní nebo manuálně zruční. Že vám nejde sport a nebaví vás sledovat ani ostatní, kterým to jde trochu líp. Že se necítíte dobře v roli živitele rodiny a nestojíte o úspěšnou pracovní kariéru.

Můžete si připustit všechno z toho – a nepřipadat si kvůli tomu jako někdo, kdo v životě na celé čáře selhal.

Vzepřít se takovým představám není pro každého stejně snadné. Každý jsme z jiné rodiny, máme rozdílné hodnoty, zázemí, možnosti. Vzepřít se aspoň trochu, v rámci svých možností, a uvědomit si vlastní přání, ale může být nakonec tím nejodvážnějším, „nejchlapštějším“ gestem.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka