Kim Čong-un uštědřil Donaldu Trumpovi lekci v diplomacii

Washington vykresluje Kim Čong-una jako nevypočitatelného, šíleného diktátora, kterému by mělo být všemi způsoby zabráněno držet prst na pomyslném „jaderném tlačítku“. Jakákoliv taktika založená na kontrole, tlaku a odstrašení měla prý být naprosto nesmyslná a neužitečná. Protože takové strategie fungují jen v případě, že je protivník racionálně uvažujícím aktérem na poli mezinárodních vztahů.

A jen málokdo by podle Stephense skutečně rozporoval, že severokorejský vládce stojí v čele jednoho z nejrepresivnějších a nejméně humánních režimů na světě. „Protože z hlediska naprosté většiny měřítek tomu tak skutečně je. Miliony hladovějících výměnou za posedlost získání nukleárních zbraní a brutální potlačování sebemenšího náznaku opozice jsou toho důkazem,“ píše komentátor.

Ale přesto prý Spojené státy udělaly chybu. Spletly si totiž nelítostnost a bezohlednost s duševní nestabilitou. Neboť severokorejský vůdce dobře ví, co dělá. A jeho okolí je na tom stejně.

Kim hlavici potřebuje

Stephens své tvrzení dokládá hned na několika příkladech. Třeba vloni na podzim se podle něj sešli představitelé severokorejského režimu se západními politiky na tajné schůzce ve Švýcarsku. „Jednalo se o další z mnoha pokusů zjistit, jak by se dal vyřešit spor Pchjongjangu s mezinárodním společenstvím o jaderný program KLDR. Protože ale byla schůzka tajná, oficiálně je stále popírána. Ovšem skutečně proběhla,“ je přesvědčený autor textu.

Jednání skončilo neúspěchem, a Kim Čong-un pokračoval ve své snaze vybavit jadernou hlavicí funkční mezikontinentální balistickou raketu. A stále tvrdí, že nezná jiný způsob, jak čelit údajné americké „agresivní politice“. Severokorejský režim by se také nikdy nesklonil před sankčním režimem.

Vše tak skončilo patovou situací. Ale výsledkem jednání bylo, že i vyslanci Západu si všimli, nakolik se severokorejská reprezentace vymyká zažitým stereotypům. Komentátor Stephens tvrdí, že se není co divit, protože „se jednalo o chytré lidi“.

Šéf Bílého domu je prý nicméně jiný případ. „Donald Trump si spíše než s jemnou diplomacií rozumí s pojetím charakteristickým pro animované filmy a grotesky. O čemž svědčí jeho výroky na Twitteru, kde psal o ‘malém rakeťákovi‘, vzkazoval, že jeho ‘jaderné tlačítko‘ je větší než to Kimovo a vůbec se hádal o jaderných arzenálech obou zemí způsobem dětí na hřišti,“ má jasno Philip Stephens.

Donald Trump si spíše než s jemnou diplomacií rozumí s pojetím charakteristickým pro animované filmy a grotesky. O čemž svědčí jeho výroky na Twitteru, kde psal o „malém rakeťákovi“ a poměřoval si s ním jaderná tlačítka|foto: ČTK/AP, Evan Vucci,ČTK

Pchjongjang na tyto vzkazy odpověděl mimo jiné tím, že Donald Trump je prý „senilní starý muž“. „Když si ale odmyslíme veškerý povyk a dostaneme se k jádru věci, je zřejmé, že Kim Čong-un svého oponenta přelstil v každém ohledu,“ soudí Financial Times.

Čím hlasitěji totiž Donald Trump křičel, tím opodstatněněji vypadalo tvrzení Severní Koreje, že její jaderný program je nezbytná pojistka proti údajnému americkému plánu změny režimu zvenčí. Dokonce i předtím, než v Bílém domě usednul Donald Trump, Spojené státy a s nimi celý svět platily za slova Trumpova předchůdce George W. Bushe o „ose zla“, myslí si novinář.

Olympijská diplomacie

A tvrdí, že rozhodnutí severokorejského despoty vyslat početnou delegaci na olympijské hry, bylo mnohými přijímané jako převratná a zásadní událost, byť poněkud podezřelá. Ale jedná se prý o víc. Rozhodnutí Pchjongjangu Stephens vnímá jako „prvotřídní ukázku nejlepší praxe mezinárodní diplomacie“. Spojené státy podle něj v důsledku vypadají slabě a zároveň si Kimův režim koupil čas na pokračování ve výrobě dalekonosných raketových nosičů.

Další záměr KLDR je také nasnadě. Vrazit klín mezi Washington a Soul a vykreslit severokorejský režim v lepších barvách před celou světovou veřejností. Účast sestry Kim Čong-una na olympiádě zaručila pozornost světových médií. „Kim Jo-čong se usmívala ve správných momentech a její vystupování bylo v přímém kontrastu s nevrlým a zakaboněným americkým viceprezidentem Mikem Pencem,“ hodnotí Financial Times.

Bílému domu se zároveň nepodařilo dosáhnout stanoveného cíle. Viceprezident Pence do Soulu přijel s neochvějnou pozicí, že Spojené státy nebudou se Severní Koreou jednat do doby, než přeruší svůj jaderný program. Odjížděl se slovy, že rozhovory mohou proběhnout bez jakýchkoliv předběžných podmínek.

Nikdo nečekal, že severokorejský diktátor Kim Čong-un zařadí do čela početné státní delegace, doprovázející severokorejské atlety na olympiádu, svoji mladší sestru. Její vystupovaní bylo v přímém kontrastu se zakaboněným americkým viceprezidentem|foto: ČTK/AP, Dana Felipe,ČTK

Ještě nedávno hrozil Donald Trump Pchjongjangu sprškou „hněvu a ohně“. Jihokorejský prezident teď nicméně zvažuje, zdali přijmout pozvání setkat se s Kim Čong-unem přímo v Severní Koreji. Soul zřejmě nemá žádné iluze o podstatě severokorejského režimu, ale je si také vědomý schopnosti Severní Koreje seslat – slovy Donalda Trumpa – „hněv a oheň“ právě na svého jižního souseda.

Jakkoliv cynická se tedy může diplomacie Pchjongjangu jevit, pravdou zůstává, že ohladila hrany a rozmlžila jasné předchozí obrysy problému, tvrdí Stephens. Severní Korea sice nemá přátele mezi spojenci Washingtonu, ale může těžit z faktu, že prezident Trump čelí intenzivnímu tlaku států regionu jihovýchodní Asie i mezinárodní komunity, aby svůj prst držel od pomyslného „jaderného tlačítka“ co nejdále. „Jen těžko lze očekávat podporu mezinárodního společenství pro preventivní úder Spojených států vůči Severní Koreji,“ konstatuje komentátor.