Kdy bude v ČR euro?

Česká vláda totiž každých dvanáct měsíců posílá do Bruselu materiál, který se nazývá konvergenční program. Tento dokument obsahuje nejrůznější plány na to, jak splnit všechny podmínky pro zavedení eura. Přechod na tuto měnu je součástí smlouvy, kterou nováček uzavírá při vstupu do Evropské unie. Samozřejmě žádný striktně daný termín, kdy k tomu má dojít, se v přístupových smlouvách neobjevuje. Rozumí se, že se tak stane v době, kdy země bude na přechod na euro připravena. Proto v Bruselu každoročně vyžadují informace o tom, zda se daná země k zavedení společné měny přibližuje a jak rychle. Z České republiky putují opakovaně směrem k Evropské komisy nejrůznější sliby. Pokud by většina z nich byla dodržena, česká koruna by už patřila do historie.

Realita však dokazuje, že bude oficiální měnou ještě řadu let. A v tuto chvíli se zdá, že to tak vyhovuje jak většině politiků v České republice, tak i Bruselu. Problémy s předluženým Řeckem, obdobné potíže hrozící Španělsku, Portugalsku případně Itálii vytvářejí atmosféru, která rozšiřování eurozóny není zrovna příznivě nakloněna. Zároveň země, které si zatím ponechaly národní měnu, se mohou utěšovat, že s její pomocí mohou odolávat nejrůznějším ekonomickým problémům snáze než s eurem. A protože se kvůli nedodržování konvergenčního programu neuplatňují prakticky žádné sankce, mohou být každoroční plány posílané do Bruselu považovány za akademické slohové cvičení, jehož dopad na reálný život je de facto nulový.

Navíc každá země by měla svoje hospodářství udržovat v pokud možno dobré kondici bez ohledu na to, zda chce přijmout euro či nikoli. Na příkladu Maďarska nebo Lotyšska, kdy došlo k citelnému snižování mezd, důchodů nebo škrtání nejrůznějších sociálních dávek, lze názorně dokumentovat, proč by státy neměly kupit astronomické dluhy. Nezanedbatelnou roli hraje i důvěryhodnost dlužníka v očích věřitelů. Pokud klesne, jsou půjčené peníze automaticky dražší. Stačí se podívat například na to, jaké úroku musí nabízet ke svým dluhopisům Řekové a jaké Němci. Tuzemským politikům by se mohlo celkem lehce stát, že další zvyšování dluhu „náležitě ocení“ ratingové společnosti, sníží důvěryhodnost České republiky jako dlužníka a tím zdraží peníze, které si je země nucena půjčovat.
Přitom výhled na státní hospodaření v nejbližších dvou letech příliš optimismu nenabízí. Státní rozpočty budou podle všeho i nadále schodkové. A příliš na tom nezmění ani chystaná iniciativa Evropské komise. Podle ní by, zjednodušeně řečeno, měly státy posílat do Bruselu návrhy rozpočtu ještě před tím, než je schválí národní parlament. Pokud budou takovéto rozpočty příliš deficitní, měli by být hříšníci potrestáni. I kdyby takováto změna byla prosazena, což zatím není příliš pravděpodobné, politici by si s ní patrně hlavu příliš nelámali.
Stačí se podívat na dosavadní fungování Paktu stability a růstu. Jedná se zjednodušeně řečeno o pravidla, jakým způsobem by dané země měly hospodařit, jakým způsobem by se případně mohly zadlužit, aby dlouhodobě neohrozily fungování unie a její společné měny. Řeč může být například o maximálně tří procentním rozpočtovém deficitu vůči HDP, nebo o 60 procentním poměru celkového dluhu rovněž k HDP. Realita je taková, že zmiňovaná pravidla nikdo nedodržuje a unie takovéto chování nijak nepostihuje. Přitom existují nejrůznější pokuty, pozastavení čerpání peněz z unijních fondů, a podobně. V praxi to funguje tak, že hříšník obdrží varovný dopis a doporučení, že by měl s vysokým zadlužením začít něco dělat. Za rok se podobný postup většinou opakuje a repríz by mohlo být nepočítaně. Nelze se divit tomu, že deficity narůstají a je pouze otázka času, kde a kdy se zcela vymknou kontrole.

Stručně řečeno – hovořit o potřebě nových pravidel je velmi pokrytecké. Jsou to právě politici a jimi dosazení evropští úředníci, kteří nad dodržováním těch stávajících zavírají oči, nebo je naprosto ignorují. Kdyby tomu tak nebylo, neřešil by nyní Brusel problémy související s fungováním eura.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.