Kdo jako další papež?

Bude mít tento starověký dokument nějaký vliv na rozhodování kardinálů, až budou volit nástupce Jana Pavla? Asi nikoliv, i když ho zřejmě všichni dobře znají. Jak dlouho a hlavně podle čeho se bude v Sixtinské kapli rozhodovat, to je - a možná zůstane - zahaleno tajemstvím. Určitě totiž platí to, co poznamenal jeden z aktérů budoucího hlasování, že při něm působí docela jiné principy, než u politických voleb, jež mají své kandidáty, kampaně, programy a politické strany.

Spekulacím se ale brání jenom těžko a rouška tajemství k nim přímo vybízí. Ozývají se tedy alespoň názory více či méně informovaných pozorovatelů, kteří si kladou otázku, kteří ze 117-ti kardinálů budou mezi hlavními kandidáty, a podle jakých kritérií bude nástupce Jana Pavla vybrán. I tady ovšem platí, že se nic nedá předpovědět, neboť konkláve se obyčejně postará o překvapení. Všechny takzvaně zaručené informace se musí brát s notnou rezervou, stejně jako zmíněné středověké proroctví.

V tomto smyslu můžeme poznamenat, že jako klíčový bod rozhodování se nejčastěji uvádí otázka islámu. Mnozí se domnívají, že právě ona o novém papeži rozhodne. Je totiž evidentní, že první polovina 21.století bude obdobím diskuse mezi islámem a Západem, tak jako byla druhá polovina 20. století diskusí mezi ateistickým komunistickým táborem a svobodným světem. Nový papež bude muset přinést obecnou odpověď na otázku postoje k tomuto náboženství - tak jako přinesl Jan Pavel II. odpověď na problém komunismu, když při první návštěvě Polska řekl svoje slavné "nebojte se".

Podle některých pozorovatelů má proto šance například černošský kardinál Francis Arinze, který pochází z Nigérie - země, rozdělené napůl mezi křesťany a muslimy. Jeho bezprostřední zkušenost by mohla být výhodou. Je přitom jasné, že pod jeho vedením by pokračoval Vatikán v postoji, který zaujal Jan Pavel II., tedy ve snaze o dialog všude, kde se to jenom trochu dá. Právě zmíněný kardinál z Nigérie totiž v posledních letech Jana Pavla v dané otázce zásadně ovlivňoval.

Nesmí se ale zapomínat na to, že v samotné katolické církvi probíhá debata o postoji k islámu a řešení komplikovaného vztahu. Ozývají se zmíněné názory, podle kterých je důležitá maximální spolupráce. Podle jiných by se ale měla katolická církev co nejvíce snažit spíš o vnitřní obnovu s tím, že vztah k jiným náboženstvím bude jejím vedlejším produktem. Islámský svět musí stejně projít reformami, mezi něž bude nepochybně patřit obdoba západního oddělení církve a státu. Daný postoj zastává například vlivný kardinál Joseph Ratzinger, který pochovával Jana Pavla II. a byl jeho poradcem pro doktrinální otázky.

Má se dát tedy přednost osobnosti z kontinentu, kde je islám rozšířený? Nebo naopak z Evropy, jež potřebuje někoho, kdo by zastavil zdejší duchovní úpadek? Mimochodem, islám zdaleka není jedinou výzvou, na kterou bude hledat Vatikán odpověď. V jistém smyslu má každý kontinent svoje problémy. Kromě islámu v Asii či sekularismu v Evropě zápasí například Afrika s chudobou, v severní Americe se katolická církev dodnes nezbavila stínu sexuálních skandálů kněží, v jižní Americe čelí rostoucí konkurenci protestantských denominací.

Důležitým impulsem, kterého si kardinálové nemohli nevšimnout, byl přitom samotný pohřeb Jana Pavla II. Nejde ani tak o to, že se stal nejsledovanějším pohřbem v dějinách - viděla ho pravděpodobně třetina lidstva. Jde hlavně o to, co se dělo v samotném Římě. Věkový průměr milionů lidí, jež tam přijeli, byl totiž nízký, což znamená, že převládala mladá generace. Okamžitě se tedy vynořila otázka, zda by vhodná volba jakéhosi proevropského papeže neznamenala podchycení právě této generace.

V docela praktické rovině se pak objevuje (opět z evropského hlediska) otázka budoucího členství Turecka v Evropské unii. Poté, co Vatikán neuspěl ve snaze ovlivnit znění návrhu evropské ústavy, bude se o Ankaře hojně diskutovat. Zatímco někteří církevní představitelé tvrdí, že na duchovní obnovu Evropy nebude mít připojení islámského Turecka vliv, jiní se jeho přistěhovalců naopak hrozí.

Další skutečností ovšem je, že váha Evropy v rámci katolické církve klesá - aspoň co se týče počtu věřících. Vatikán bude sice vždycky v Itálii, Evropané tvoří dnes ale pouze čtvrtinu katolíků, zatímco například jižní Amerika skoro polovinu. Přitom ještě před sto lety to bylo přesně naopak. Tehdy pocházelo ze starého kontinentu sedm katolíků z deseti. I nové globální rozložení věřících budou možná kardinálové zohledňovat.

Jak bylo ale řečeno, volba konkláve se nedá předpovědět. Samotní kardinálové jsou totiž přesvědčeni o Božím vedení celého procesu, takže tam sice přicházejí s vlastními představami, současně je ale jejich otevřenost změnám podstatně větší, než je zvykem při jakékoliv volbě světské. Takže, s jistotou se dá tvrdit zatím jenom to, že konkláve začne podle plánu, tedy za šest dní. Kdo by chtěl vědět víc, musí se učit trpělivosti, jež je ostatně jednou z důsležitých ctností.