Kdo chce všechno, nemá nic

Kdyby ale dvanáct lidí, obviňujících vedení televize z pokusu o cenzuru, najednou odešlo i z kvanta redaktorů veřejnoprávní BBC byl by z toho nejspíš mezinárodní skandál, o nevyhnutelných otřesech na domácí scéně nemluvě. Ze situace ve Slovenské televizi mezinárodní kauza nebude prostě proto, že STV není světovým vzorem profesionality, zahrnující i etické normy a pravidla co nejvyšší objektivity. Odchod dvanácti lidí je zde ale vpravdě katastrofou. Jde o více než třetinu zpravodajského a publicistického týmu.

A ve skutečnosti je to ještě horší: někteří novináři už dříve tiše zmizeli bez takového prásknutí dveřmi, jakého jsme svědky nyní. Více nebo méně tiše zmizelo i několik tváří, které se významně podílely na publicistické tvorbě, ale zaměstnanecké statistiky je nezachytí, protože šlo o externí spolupracovníky. Otázkou také je, jak v tomto sporu klasifikovat redaktorku, která dilema odchodu neřeší díky azylu mateřské dovolené, ale potvrzuje argumenty svých odcházejících kolegů. Jejich "hrdinství" má navíc své limity - nejprve si sehnali jiná místa. A někteří další pod podmínkou anonymity v jiných médiích přiznávají, že by rádi odešli také, najdou-li si práci jinde.

Zkrátka a dobře, ve zpravodajství a publicistice veřejnoprávní Slovenské televize není kámen na kameni. Kdyby šéfredaktor a generální ředitel tisíckrát opakovali, že to není žádný problém, co jiného jim nakonec zbývá, že? - tak to problém je. Jestliže šéfredaktor přiznává určité komunikační potíže uvnitř redakce a vyčítá redaktorům přílišné mládí a nezkušenost, tak je otázkou, jak by se problém měl vyřešit do budoucna. Šéf, na jehož hlavu padá odpovědnost za způsob komunikace na pracovišti, v sobě chybu nevidí a svou židli opustit nehodlá. A kde chce vzít půl druhé desítky zkušenějších a lepších redaktorů, není jasné. Veřejnoprávní stanice je těžko vyloví ze soukromých médií nabídkou lákavých platů. Sem by je měla lákat prestiž. Ale jakou novinářskou prestiž nabízí instituce, kde takřka polovina pracovníků hovoří o servilitě vůči státní moci?

Šéfredaktor Ján Šmihula už koncem minulého měsíce v novinovém interview vlastně přiznal oprávněnost všech obvinění. Jen volil jiná pojmenování stejných situací a hlavně - neviděl v nich nic špatného. To od něj víme, že pozastavil reportáž po telefonátu mluvčího ministerstva, což ale nazval posečkáním na komplexnější stanovisko úřadu. Výměnu původního autora za méně svéhlavou redaktorku hájí také, ač přílišnou provládnost její reportáži vyčetla i Rada Slovenské televize. Šéfredaktor si ale ničeho takového nevšiml. Za neprofesionální však považuje, pokud jeho podřízení kazí atmosféru rozhovorů s politiky negativně laděnými dotazy a ve vysílání podle něj naopak mají mít místo příjemné reportáže o tom, jak se premiér o svátku práce setkal s pracujícími, jak se o Mezinárodním dni dětí setkal s dětmi a jak se vůbec v pozitivní atmosféře setkává s lidmi. Vždyť se s nimi opravdu setkal, takže jde o pravdivé informace.

Selanka začátku osmdesátých let jako na dlani. Jestliže tedy šéfredaktor Šmihula chce zůstat na svém místě a za daných okolností získat pro televizní zpravodajství starší a zkušenější redaktory, pak už vskutku nemůže lovit jinde, než mezi svými polozapomenutými kolegy z Husákovy éry. Nebylo by to nakonec poprvé, ve stejných vodách lovili předchůdci Jána Šmihuly v Mečiarově éře. Anebo se dá lovit zrovna v ní, ono to vyjde skoro nastejno. Dějiny totiž mají tendenci se opakovat, ale všichni už víme, jak to dopadá. Za Mečiara, ale i po jeho volební porážce se ze Slovenské televize neodcházelo, to byli redaktoři po desítkách vyhazováni. Dnes odcházejí sami. A mají kam. Slovenskému mediálnímu trhu - stejně jako v České republice - dominují vedle veřejnoprávní i dvě soukromé plnoformátové televize a soukromý sektor tam navíc plní i plně zpravodajskou roli, o kterou se v Česku stará veřejnoprávní ČT24. Slovenský divák má dnes rozhodně slušnou svobodu volby.

Jestli byla lepším postupem okupační stávka, do které před lety vyústila česká vánoční televizní krize, nebo jestli je lepší vzdát to a vydat peníze koncesionářů v plen sluhům momentální moci, ať soudí jiní. Jisté je, že politici mají snahu ovlivňovat média od doby, co média existují. Už ani antičtí básníci, plodící objednané ódy, nebyli v tomto směru průkopníky. Plynutím dějin ale spousta vládců pochopila, jak omezený dosah má působení zaplacených pochlebovačů. V dnešním kontextu to znamená, že propaganda, kterou nikdo nesleduje, pozbývá smyslu. Tam, kde má divák na výběr, se propaganda smrskává na přesvědčování přesvědčených, což je nejen neefektivní mrhání energie, ale leckdy ještě odradí i část oněch přesvědčených. Mnohem efektivnější je nechat média dělat svou práci a dělat pořádně tu svou, což v případě politika znamená mimo jiné být připraven odpovídat na jejich všetečné otázky. Pokud to začátkem 90. let nechápal Vladimír Mečiar, dala se jeho nechápavost pochopit: soukromý sektor měl krátce po svém narození poměrně omezený vliv a stát měl v rukách všechny vysílače, což nebyla jen planá hrozba, protože tu a tam některý signál z éteru opravdu zmizel - pro výstrahu ostatním.

Že ale o generaci mladší premiér Robert Fico v dnešní době nechápe kontraproduktivnost svého jednání, je už na pováženou. Přes všechny kritické postřehy médií k jeho osobě i vládě je i po roce v úřadě s velkým náskokem nejoblíbenějším politikem na Slovensku. Místo sebevědomí, které by z toho mohl načerpat, neustále obviňuje novináře z hyenizmu, šikanování a praktik, vymykajících se zbytku Evropy. Přitom ve zbytku Evropy by si zřejmě nemohl ponechat ve vládě ministra, který otevřeně hájí korupci nebo ministryni, která nalévá státní dotace do firmy, v níž pracovala před nástupem do funkce. Ve zbytku Evropy většina premiérů ví, že nemohou vyměnit média, leda tak kritizovaného člena vlády. A jedna vylekaná televize, kterou řídí mluvčí ministerstev, na tom nic nezmění.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .