Kdo chce pád vlády?

22. červen 2004

"Nejdřív hlasování ústředního výkonného výboru a pak hlasování o důvěře vládě", právě takovouto představu o vývoji kolem Špidlova kabinetu má sociálnědemokratický poslanec Karel Šplíchal. Tedy politik, který se jednoznačně řadí k odpůrcům současného premiéra. Hlasováním ústředního výkonného výboru má Šplíchal na mysli rozhodování sociálních demokratů o dalším osudu Vladimíra Špidly v čele ČSSD.

Logika tohoto postupu spočívá v tom, že pokud Špidla nezíská důvěru svých stranických kolegů, je údajně připraven podat demisi. Což by automaticky znamenalo pád vlády. Navíc premiér tvrdí, že by tak postupoval i v případě, že by předtím jeho kabinet důvěru ve sněmovně získal. Nejnovější vyjádření občanských demokratů dokazuje, že rovněž nejsilnější opoziční strana v zemi preferuje zmiňovaný sled událostí. ODS totiž tvrdí, že pokud vláda do konce týdne nepadne, vyvolá hlasování o nedůvěře ve Špidlův kabinet. Z taktiky občanských demokratů lze vyčíst, že jim vyhovuje nechat vykoupat sociální demokracii ve vlastní špíně. Rovněž koaliční partneři, tedy lidovci a unionisté, překotný pád vlády podporovat nechtějí.

Znamená to, že hlasování o důvěře leží skutečně pouze v rukou sociálních demokratů. Právě ministři za ČSSD by museli přehlasovat zbytek kabinetu a nasměrovat do sněmovny žádost o hlasování o důvěře. Což v současné době není příliš pravděpodobné. Špidlovi odpůrci potřebují získat čas, aby byli na pád vlády připraveni. Tedy, aby okamžitě mohli navrhnout novou variantu kabinetu a měli pro něj předjednánu podporu ve sněmovně. Jinak by jim hrozilo, že se jim situace vymkne z rukou. Což by mohlo vést k přechodné úřednické vládě a k silnému tlaku veřejnosti na vypsání předčasných voleb. A to je to poslední, co by sociální demokraté potřebovali.

Vnitrostranickými spory zmítaná sociální demokracie by těžko mohla konkurovat komunistům v boji o levicového voliče. Takže by jí hrozilo, že by se mohla ocitnout na prahu volitelnosti. Možná, že právě takovýto strašák je zbraní v rukou Vladimíra Špidly. Proto tlačí na pilu a střídavě vyhrožuje hlasováním o důvěře vládě ve sněmovně a demisí po jednání ústředního výkonného výboru, pokud na něm nezíská podporu. Přesto se může Špidlův boj jevit jako nepochopitelný. Podle všeho je motivovaný tím, že v poslední době vystoupili z ústraní lidé typu Miroslava Šloufa. Ti opět ucítili příležitost a snaží se vývoj v ČSSD ovlivňovat. Přitom tito lidé patřili k představitelům klientelismu, který byl charakteristický pro období Zemanova vládnutí pod patronátem opoziční smlouvy. A právě důrazné oddělení politiky od ekonomiky bylo jedním z cílů, které si Špidla stanovil.

Názorným důkazem mohou být Špidlova slova, že chce hájit určitý typ politiky, se kterým šel do voleb v roce 2002 a který tehdy dostal většinu. Jde podle něj o vládu založenou na koncepci veřejných koalic, ne na základě různých typů opozičních smluv. Problém je v tom, že ke splnění takovéhoto úkolu nemá Špidla dostatek sil a politického talentu. Kdyby tomu bylo jinak, těžko by se na scéně opět objevila zakázka na stíhačky gripen, nebo by těžko mohlo dojít k podivným hrátkám kolem privatizace severočeských dolů.

Když se k tomu přidá nevhodně načasovaná a provedená reforma veřejných financí, zpackaná volba presidenta republiky, nebo podcenění komunikace se stranickými kolegy, je celkem logické, že při každé vhodné příležitosti je Špidla terčem útoku, a to hlavně z řad sociálních demokratů. Čím dál jasněji se ukazuje, že Miloš Zeman předal Vladimíru Špidlovi značně nesourodou stranu, která těžila z frustrace velké části společnosti a nikoli z konzistentního sociálně demokratického programu. Zeman měl rovněž výhodu v tom, že stranu mohl tmelit vidinou dosud nepoznané moci. Špidla naopak handicap v tom, že sociálním demokratům může nabídnout pouze minimální záruku, že u moci zůstanou. Sklízí totiž zklamání voličů z nereálných očekávání, která u nich sociální demokraté za poslední roky vyvolali a která vzhledem k ekonomické situaci v zemi nemohou dlouhodobě splnit.

Ostatně v podobné situaci byl před dvěma roky také Zemanův kabinet. Rovněž jeho podpora byla nízká. Přesto nedošlo v sociální demokracii k revoluci. Zeman totiž jakékoli náznaky tvrdě potíral a hlavně se mohl opřít o podporu zákulisní ekonomické loby, která si pád vlády nepřála. Naopak nyní vše nasvědčuje tomu, že by změnu velmi uvítala. Takže Špidlova šance na úspěch je z tohoto úhlu pohledu minimální.

autor: Petr Hartman
Spustit audio