Kdo bude mít pevnější nervy?

Ta by pak začala normálně fungovat. Znamenalo by to, že by Paroubkův kabinet musel podat demisi. Záleželo by pak na prezidentovi republiky, zda by jmenoval koaliční vládu včele s Mirkem Topolánkem. Pokud ano, ujala by se moci a do třiceti dnů by musela požádat sněmovnu o vyslovení důvěry. Pokud by ji získala, povolební vyjednávání by skončilo a nastal by běžný chod státu. Pokud by vládu nepodpořil dostatečný počet poslanců, následoval by pokus druhý, případně třetí. A pokud by i ten nebyl úspěšný, nadešel by čas pro předčasné volby.

Vzhledem k tomu, že zatím nebyl splněn základní předpoklad, tedy zvolení vedení Poslanecké sněmovny, nemůže se takovýto scénář začít naplňovat. A protože v ústavě není přesně dáno, na kolik pokusů, nebo do jaké doby musí být obsazena křesla ve vedení dolní parlamentní komory, může tento stav vydržet ještě hodně dlouho. Samozřejmě za předpokladu, že všem aktérům této hry vydrží dobré nervy.

Dosavadní nedohoda totiž vyvolává dojem, že jde o testování odolnosti protivníka. Vzhledem k tomu, že Mirek Topolánek vsadil bezprostředně po volbách na koaliční projekt se zelenými a lidovci, dostal se svým způsobem do nevýhodné pozice. Stočlenná podpora mu ve sněmovně nestačí ani k získání důvěry, ale ani ke zvolení vedení této parlamentní komory. A pokud chtějí koaliční partneři dostát svým prohlášením, nemohou počítat s podporou komunistů. Jsou tak svým způsobem vydáni na milost či nemilost sociální demokracii. Ta pochopitelně nemá zájem na tom, aby koaliční projekt uspěl. Proto se ho snaží brzdit a hraje o čas. Názorným příkladem může být odmítání postavit vlastního kandidáta do volby předsedy Poslanecké sněmovny. Sociální demokraté by tím riskovali ztrátu kontroly nad hlasováním svých poslanců. Zároveň nechtějí přistoupit na to, že by kvůli zprovoznění sněmovny stanul v jejím čele dočasně, tedy do prvního hlasování o důvěře nové vládě, kandidát sociální demokracie. Znamená to, že pokud vydrží jednota komunistů, nemůže být nikdo zvolen.

Čas může plynout, nervozita stoupat a množit se zaručené informace o tom, že jediným východiskem z krize je dohoda mezi občanskými a sociálními demokraty. Ta by mohla být spojena i s určitou změnou volebního systému. Vzhledem k tomu, že do podzimních senátních voleb nemá ČSSD a ODS v této parlamentní komoře ústavní většinu, nemohlo by jít o zásadní změnu volebního systému. Přesto by pro obě nejsilnější strany nemusel být problém prosadit posílení většinových prvků. A na takovéto změny by mohly doplatit menší strany. Takže ty by mohly být vystaveny určitému nátlaku. Ostatně informace předsedy zelených Martina Bursíka, že mu právě v tomto smyslu přišla z řad ČSSD textová zpráva na mobilní telefon, toho může být názorným příkladem.

Zkrátka vše nasvědčuje tomu, že sociální demokracie vytrvale pracuje na nahlodávání dosavadní koaliční jednoty. Přitom nemusí do svého tábora přetáhnout celou stranu, ale prakticky jediného poslance. Tím by byl pat prolomen a do Strakovy akademie by mohla napochodovat Paroubkova vláda. Vzhledem k tuhé disciplíně v řadách komunistů i sociálních demokratů, a také vzhledem k faktu, že při opakované volbě předsedy sněmovny nedala koalice vždy dohromady všechny hlasy, je ve výhodnější pozici sociální demokracie. Vše tudíž nasvědčuje tomu, že bez dohody s ČSSD se občanští demokraté nepohnou z místa. Problém je v tom, že pokud by občanští demokraté na dvoustranné vyjednávání přistoupili, vyslali by signál koaličním partnerům, že jejich projekt definitivně krachuje. To by mohlo znamenat, že zelení a lidovci by zvažovali další taktiku a mohli by případně vyslyšet vábení sociálních demokratů. Takže by se to nakonec mohlo obrátit proti občanským demokratům. Proto Mirek Topolánek opakovaně trvá na tom, že s ČSSD jsou ochotni vyjednávat hlavně jako trojkoalice.

Přesto šance na to, že by tento projekt mohl dospět alespoň do stádia jmenování takovéto vlády a hlasování o její důvěře, jsou minimální. Na veřejnost totiž nepronikají signály o tom, že by docházelo k nahlodávání jednoty sociálních demokratů. Pokud je tomu skutečně tak, pak má všechny trumfy v rukou Jiří Paroubek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání