Kde začíná mezilidská solidarita?

Dnes si neplatíme ze zákona povinné zdravotní pojištění proto, abychom - jako v dobách kancléře Bismarcka - zbytečně neumírali na banální nemoci, ale proto, aby si každý potřebný mohl dopřát všeho, co moderní medicína v případě potřeby nabízí. Banální nemoci - také díky rostoucí kvalitě života - dnes umíme léčit za několik málo desítek, nanejvýš stovek korun. Tedy za částky, které jsou přijatelné pro každý rodinný rozpočet, i těch nejpotřebnějších. Přesto z povinného zdravotního pojištění každým dnem ukrajujeme hojnou část finančních prostředků právě na levné léčení banálních nemocí. Zejména sociální demokraté nás přesvědčují, že se od dob kancléře Bismarcka v tomto ohledu nic nezměnilo. Stále mezi námi údajně žijí mnozí, kteří nemají, jak tvrdí současná ministryně zdravotnictví Milada Emmerová, ani tu padesátikorunu, kterou by zaplatili návštěvu obvodního lékaře.

Tvrdit, že společnost je chudší, než ve skutečnosti chudou je, je daleko asociálnější, než se zdráhat připustit, že společnost v sobě ostrůvky chudoby obsahuje. Do kategorie takto chudých se nakonec vejdou i ti, kteří zdravotní péči zneužívají a kteří by nakonec vskutku onu padesátikorunu v peněžence nenašli. Ne ale proto, že jsou chudí. Opakované a zbytečné návštěvy lékaře by je totiž finančně vyčerpaly.

Paní ministryně přesto trvá na tom, aby ze zdravotního pojištění i ta nejbanálnější péče byla proplácena. Stále citelněji pak ale chybí prostředky na péči běžnému občanovi jinak finančně nedostupnou. Projevuje se to prodlužováním čekacích lhůt, předbíháním ve frontě formou úplatků. Paní ministryně má řešení po ruce: 93-letý stařeček by podle ní už na finančně náročnou endoprotézu neměl mít nárok. Nezbývá, než se zeptat: a 90-letý by nárok měl? Kde začíná ta hranice? V osmdesátých letech za komunistických ministrů zdravotnictví to byl rovnou odchod do starobního důchodu. Ostatně zdůvodnění mělo svoji logiku, podobnou té, kterou použila Milada Emmerová. Podle ní u 93 letého stařečka jde "přirozený konec životní pouti". Komunističtí ministři zas měli důchodce za neužitečné lidi. Stali se totiž neproduktivními. Ocitli se na konci pro společnost prospěšné pouti. Jsou opravdu všichni 93 letí stařečci při dnešní rostoucí kvalitě života na konci své životní pouti? Byli všichni starobní důchodci tak neproduktivní?

Od doby kancléře Bismarcka se za uplynulých více jak sto let mnohé změnilo. Společnost zbohatla, stala se civilizovanější, mezilidská solidarita přestala být neznámým pojmem. Impulsem Bismarckovi k povinnému zdravotnímu pojištění bylo zjištění, že bez této materializované mezilidské solidarity masa chudých bude zbytečně umírat na nemoci, na které by umírat nemuseli. Dnes na ty samé nemoci nejen nikdo neumírá. Jejich léčení je navíc dostupné drtivé většině současných peněženek. Důvodem pro povinné zdravotní pojištění jako výrazu mezilidské solidarity už dávno přestaly být. Jen českým sociálním demokratům, myšlenkově ustrnulým v 19. století ani těch sto let nestačí, aby to pochopili.