Kde ty všechny prachy jsou?
Před Poslaneckou sněmovnu se ještě tento týden chystají napochodovat vysokoškolští pedagogové a představitelé univerzit. Hodlají tam demonstrovat za to, aby jim poslanci vrátili 150 miliónů, které nedávno rozpočtový výbor sněmovny škrtl z rozpočtu pro vysoké školy na příští rok.
Demonstrace je legitimní způsob prosazování požadavků - není-li zbytí. Demonstrace před Poslaneckou sněmovnou bude zbytečná. První i poslední poslanec, který by tam před rozhořčené pedagogy mohl nastoupit, jim řekne totéž. Totiž, že rozpočtový výbor jen konal svou povinnost. Jakkoli jindy poslanci rozhází, co mohou (i nemohou), tentokrát jednali v duchu svých předpisů a nedali 150 miliónů na dokonalé - nic.
Ministerstvo školství totiž nedodalo příslušné podklady, takže akce poslaneckého výboru je spíše ťafkou za ucho ministerským úředníkům, kteří nedodali (ač opakovaně žádáni) seznam položek, za které měly být ty milióny utraceny.
Pravda, ve finále ovšem se ťafka mířená abstraktně ministerským úředníkům stane reálným nakopnutím vysokoškolským pedagogům a jejich studentům. Prostě jim - dovedeno do konce - spadne škola na hlavu, protože někdo někde zápolí o své úřednické místo na slunci. Celé by to mohla být jen natroublá epizoda o hloupých tahanicích mezi osobami, jejichž posláním i povoláním by mělo být sloužit lidu - tedy různými složkami státní správy, jak ministerskými, tak parlamentními. Jenže to nějak až příliš zapadá do celkové mizérie chodu téhle země. Jak je to tedy vlastně s těmi vládními prioritami? Je vzdělání prioritou vlády?
Jestli je - ať kouká nasypat do školství nějakou koňskou, či spíše "irskou" dávku. Ať dohlédne na to, aby v čele resortu byl někdo, kdo dokáže dohlédnout, aby se ty peníze použily na smysluplné věci. Jestli to vláda nedokáže, ať vzdá své snažení, odebere část finančních pravomocí ministerstvu školství a začne rozdávat peníze přímo - šéfům škol všeho druhu a to proti přesným finančním rozkladům.
To mizení peněz ve školství, to "šuplíčkování", při kterém na něco jako peníze jsou a něco nejsou, a z jednoho školského šuplíčku se nemohou peníze utrácet za věci, patřící (nějakým úřednickým rozhodnutím) do šuplíčku jiného, je přece srovnatelné s mizením peněz v systému zdravotnictví, ale i v armádě, ale i v dopravě, ale i., atd. Není to celé tedy o tom, že už by bylo na čase přestat zkoušet všelijaké poloreformy, ale zamyslet se vážně nad tím, že současný stav hospodaření se státními prostředky je naprosto ve znamení jakéhosi "svíjejícího se" socialismu, a nikoli rozvíjejícího se kapitalismu? I v kapitalismu je to státní hospodaření o jistém druhu přerozdělování prostředků, jenže ne tak pseudokomunistického, jako se to daří už čtrnáct let všem možným místním vládám.
Chápu, jako ekonomický laik a jako prostý občan téhle země, že všechny státní instituce musí fungovat jako vysavače peněz z rozpočtu do soukromých kapes, ale i jako ekonomický laik, tak jako občan bych si představoval, že by se to mělo dít za neustálého zlepšování obecných poměrů. Česky: ať si příslušní lidé v systému rozdělování státních peněz přijdou na své (když jinak nemohou!), ale ať to - proboha! - má i nějaký společný a společenský efekt!
Chápu, že není možné nalévat do rozpočtu nekonečně mnoho peněz. Na druhou stranu tuším, že se ty peníze dají rozdělovat i tak, aby mohlo být považováno za veřejně prospěšné. Což opět česky znamená, že v chodu každého ministerstva - nejen toho, co by mělo být zodpovědné za vzdělávání - jsou menší či větší "černé" díry, v nichž nekontrolovaně mizí veřejné peníze.
Podobně jako u těch vesmírných černých děr pak musí existovat tzv."horizont událostí". Je to jakási mez, za kterou už díra lupne všechno. Jenže v moci zodpovědných lidí, těch vládních, ministerských, krajských, i jednotlivých školních (a podobně i u dalších resortů) by mělo být pečlivě kontrolovat, aby se co nejvíce veřejných prostředků přes tento "horizont událostí" nedostalo.
Jestliže to nedovedou, jsou to nevhodní lidé na špatných místech. Tečka.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.